Velikonoce zas po roce

Velikonoce v očích mé matky rok co rok znamenaly příležitost. Příležitost, které se s urputností sobě vlastní sápala po pačesech. V každém dalším koledníkovi s notnou dávkou fantazie a Morgana v žilách viděla mého budoucího ženicha. Už ve futrech roztahovala vstřícně náruč a házela po nebohých chlapcích očka. Nic netušící koledníci se ale stejně vždycky nechali nalákat na vejce a kus žvance. Ty nejvhodnější adepty pak vždycky zvala na kafe.
Čas od času se mně některého zástupce opačného pohlaví zželelo a očima jsem se mu snažila zřetelně naznačit, že se řítí do jámy lvové. A on buď poslech, a nebo si myslel, že mám tik. Zrovna dneska se mi ale jednoho takového podařilo zachránit. Co na tom, že byl snad o půl století mladší. Matka se rozzářila a lákala ho do svých spárů. Když pak nakonec po mých jemných náznacích opustil matčinu past na ženichy, matka ho vlahým pohledem ještě dlouho sledovala z okna.
,,Ale že je ten jejich kluk fešák," pronesla zasněně a zabodla do mě ten svůj nic dobrého nevěstící pohled. Jen jsem pokrčila rameny a čekala, co bude.
,,Kdo by to do něj řek, když před lety zapálil tu stodolu, že z něj vyroste takovej fešák," dodala a zavrtěla hlavou.
A mně bylo jasný, že letos podstatně slevila ze svých nároků. A že mi letos evidentně zvoní hrana.