zeď

Mám ráda ty jarní večery, kdy slunce zapadá za paneláky a ve vzduchu je už místy cítit ta horká vůně léta. Připomínají mi spoustu věcí. Chvíle, kdy jsem se poprvé jela podívat na nový byt, kde jsem měla bydlet další rok, poslední rok na škole. Seděla jsem na břehu řeky, kolem které jsem pak mnohokrát běhala a poslouchala tvoje nadšené vyprávění o fotbale. I když mě to vlastně vůbec nezajímalo, byla jsem šťastná. Nebo ten rozpálený písek v hradeckých lesích a podivný hrad uprostřed mýtinky obklopené stromy. Rychlou jízdu na bruslích po tom, kdy to bylo poprvé. Šílenou poblázněnost všech těch dní.

 

 

Zvykla jsem si teď víc poslouchat. Hledat cestu k lidem. I když je to těžké. Snažím se tu cestu ukazovat aspoň jim, když já ji sama pro sebe nevidím. Mám jich spoustu ráda. Tak nějak opravdu. Ale není to už takový jako dřív. Ze spousty věcí se mi pořád zvedá žaludek. A nejde to překonat. Taky není den, kdy bych si nevzpomněla. Ráno, když vstávám, večer, když ležím v posteli. A často taky přes den, když se dívám do všech těch mužských očí. Často si vzpomenu. A bolí to pořád stejně. Možná i den ode dne víc.

 

 

Všechno jsem to potlačila, abych mohla fungovat. A když to vyplave v nestřeženém okamžiku, je to jako strašlivá temnota, která pohltí všechno, co ji přijde do cesty. Najednou mám pocit, že všechno už vždycky bude jen povrchní, že se dál budu vyhýbat čemukoli hlubšímu a odhánět od sebe všechny v okamžiku, kdy budou mít zájem o něco víc.

 

 

Nepoučila jsem se. Jsem pořád stejně hloupá a naivní.

 

 

Ne, nepoučila jsem se ani trochu. A myslím, že i proto tu pořád ještě jsem.

 

 

Vím, že neexistuje nic jako karma nebo spravedlnost, ale jedno vím určitě. A je jedno, kolik hodin v práci mám za sebou nebo jak moc musím v tu chvíli bojovat.

 

 

Jedno vím určitě.

 

 

A pokaždé, když se napiju, sílí to ve mně jako vlna, co na chvíli přebije všechno ostatní.

 

 

Takhle to neskončí.

 

 

Takhle to neskončí.