-de-

Po těle běží mráz. Střídá se s vlnami tepla. Čelo je studené. Čelo je studené a vlhké. Jako polštář toho, co mi dnes vyprávěl o psovi a hladil při tom topení u rámu postele.

 

Tak jsme mu připoutali ruce.

 

Pak už mě jen sledoval nepřítomnýma očima.

 

Páchne to tu jako v psinci. Nejdřív se mi vždycky obrátí žaludek. A pak si zvyknu. Za pár minut. Když odcházím, mám pocit, že jsem tím místem nasáklá. Že to na mně každý musí poznat. Mám je zaryté do kůže. Jejich rozhryzané rty a okousané nehty.

 

Někdy jsem tady radši, než venku. Je to jinej svět. Obnaženej. Mužská těla a můj dech plnej kofeinu. Jinak to nejde. V noci ani ráno. Povídáme si o věcech. A nic nám není svatý.

 

Ztratila jsem se. Nejsem žena. Nemám sexualitu. Je mi jedno, co si myslí. Netoužím, ani si nic nepřeju.

 

-Má se teď nejlíp z nás všech.-

 

Má se teď nejlíp z nás všech, řekla mi.

 

Obě jsme věděly, že má pravdu. Je zkušená. Zažila toho mnohem víc, než my všichni dohromady.

 

-Někdy jim to i závidím.-

 

Skloněná nad novou infuzí se scvrkávala do jednoho malinkého bodu. Myslela si, že už ji neslyším, ale slyšela jsem to jasně.

 

A rozuměla tomu.

 

Rozuměla tomu.