tři dva jedna

Trny mi protínají páteř. Stáčím se na zemi, hlavu pod rukama. Chvíli jsem to já a chvíli se vznáším sama nad sebou.

 

Hnusím se.

 

Pukliny v kůži jako srázy do rokle. Přejíždím je jazykem a polykám bolest, která z nich vyvěrá. Musí to ven.

 

Tnu hlouběji. S údivem sleduju cestičky, brázdící se po stehnech. Zpívám si je to jak to je a směju se protáčejícím se panenkám.

 

Musí to ven.

 

Ohýbám kosti v rytmu tepu a propadám se stále hlouběji. Jsem znovu malá.

 

Kryju se peřinou, ale nestačí to. Vím, že přijde. Dýchám přes chlupy, jeden mi uvázl v krku a teď mě dusí. Nedokážu to polknout. Peřina se mění na těžkou oponu ze železa. Nalehá na mě a dovnitř. Nemůžu dýchat. Šoupu se po prostěradle nahoru a dolů se zavřenýma očima. Nahoru a dolů. Za víčky rudo.

 

Uvnitř exploduju.

 

Slyším zvíře, hluboký hrdelní hlas. Rozhlížím se přes víčka, tápu kolem sebe a hledám. Zesiluje to. Hmatám rukama do prázdnoty. Dotýkám se otevřených úst, zuby cvakají. To odtud to vychází.

 

Jsou to moje ústa.

 

Opona se zvedá. Klapnutí dveří. Propadám se do prostěradla, vsakuju. Z páteře vyrůstají trny a bodají do masa.

 

Uhnívám.

 

 

Jsem špinavá.