ššt-

Nepočítám.

 

Kolik dní a kolik nocí.

 

Nepotkávám tě. Jsem slepá. Mé zornice se rozšířily a pohltily veškeré vnímání. Na bedrech se mi viklá svět a já jen stěží držím rovnováhu.

 

Mluvíme o smrti a smíření. Uvnitř se zalykám slzami a navenek klidně přikyvuju a soucitně mrkám řasami. Když pak ležím na posteli a jedna noha pohlcuje druhou, kroutí se v plamenech, co stoupají po stehnech až do podbřišku, mlčím. Mlčím rozvlněnou podlahu i díru do stropu. Tam, kde se ještě den předtím odrážel můj křik.

 

Nečekám už od života žádné zázraky. Nečekám vlastně vůbec nic. Protloukám se a znovu a znovu se zklamávám v pokusech, kdy se marně snažím neselhat ve všem, co udělám. Ráno pak čtu z bílých papírů životy a směju se spolu s ostatními. Někdy i sarkasticky a zle. Děláme to, abychom sami sebe ochránili.

 

Před čím?

 

Padáme jeden po druhém. Odcházíme tiše, v noci, tak, aby to nikdo nevěděl a nikoho to neobtěžovalo.

 

I H. to udělal. Překvapilo mě, jak mi chybí. Pečlivě jsem se tomu vyhýbala několik týdnů a snažila se sama sebe přesvědčit, že je to v pohodě. Že je to tak lepší. Nechal mě tu, otevřenou a krvácející, jako torzo na operačním stole. Jak ráda bych teď slyšela ty jeho hloupé rady. Vím, co bych mu řekla.

 

Jak moc se zlobím pro jeho vášeň a chtíč. Jak moc to bolelo slyšet. Že tehdy jsem ztratila ten zbytek hodnoty, kterou jsem sama pro sebe měla. Že tehdy doopravdy začala ta konečná fáze sebedestrukce. Povolil mi to. Těmi slovy.

 

O těle.

 

Nenasytné ruce. Rychlý dech.

 

Nastavil mi zrcadlo.

 

A teď Mar. Dívej se, chci aby ses takhle viděla. O to jde. Jen o to. To je tvá hodnota. Jako by to říkal. Ani to nemusel vyslovit.

 

Takže tohle je to ono. To, pro co jsem bojovala.

 

To, pro co jsem ztratila všechno. Teď to mám.

 

Dívej se, dobře se dívej, A.

 

Tohle je tvůj konec.