II.

Pletou se mi slova. Špatně spím a musím to po sobě kontrolovat víckrát. Občas se budím do krve černého seschlého nebe, přes okno pozoruju větve. Natahují své kostnaté ruce až k mé tváři.

Špatně se polyká. Otevřu oči a hrdlem mi teče kyselina. Ohmatávám se, od hrudníku až po páteř, abych zjistila, jestli mě ve spánku kus nevytekl.

Jsem bytost. Tvor beze jména. Měňavec, který umí jediné. Přizpůsobit tvar. Lísám se pokaždé novou formou, abych se nakonec sama v tichu pokoje svraštěla do té jediné skutečné. Hibernuju a ve světle rána přežívám další a další odmítnutí.

Zranil jsi mě. Vyvrhl vnitřnosti kuchyňským nožem a nechal mě prázdnou, vrostlou do špinavého pokoje s postelí, na které se nedá spát.

Nikdy předtím jsem ta dvě slova neřekla. A nikdy jsem se jimi nenechala spoutat. Obepnuly mě, stejně jako příslib budoucnosti. Chápavé. Hebké.

Neuskutečnitelné.

Chovám si svoji kyselinu. Jako mrtvé zkamenělé dítě. V jedné chvíli ji prosím, ať odejde a ve druhé si přeju, aby zůstala. Aby dokončila to, co začala. Představuju si nás na kovové tvrdé podložce. Rozevřené a prázdné, pečlivě vyčiněné.

Chodí se na nás dívat.

Tak jako já kdysi. Na jiné.