III.

Podlomila se mi kolena. Padala jsem nekonečným pádem vykotlaného mrtvého stromu.

Stáli nade mnou s rozpačitými tvářemi, nikdo vlastně nevěděl, co dál. Chtěla jsem se přidat. Říct, že ani já nevím. Ale nešlo to. Nemohla jsem se hnout.

V tu chvíli jsem si znovu zapřála stát se neviditelnou. Doplazit se po kolenou na nejbližší zem pokrytou hrubým kobercem a tam splynout.

Tělo je mi cizí. Zrazuje.

Pláču do zelené trávy a pozbývám smysl. Je prvního a nejsi tu.

Smetlo mě to jako vlna. Projela mnou sůl a usadila se do plic. Nedýchám. Nechci.

Mám tichou duši. Křehkou dětskou duši, otlučenou ze všech stran. Bledé ruce, šupinaté jako pergamen. Nejsou moje, když se jich dotýkám.

Jsem bílá. Průsvitním. Odrážím se od asfaltu chodníku pod nebem, které je i tvým.

Šeptám si vzpomínky a-

-jak / jak jsi / jak jsi mi to mohl udělat.

Muži.

Vlku.

Ty, který jsi spolknul bolest.

Abys ji znásobil.