pramínky

Plakala jsem neviditelné slzy a oči se mi leskly jako hladina jezera. Jsou skelné, jen sem tam probleskne šedý odstín. Skoro nikdo na první pokus neuhodne barvu.

Teď mě to přepadává nějak víc často. Asi je to tím, že jsem se tolik snažila vrátit do života. I když, do jakého vlastně? Před čtyřmi lety? Před šesti?

V podstatě nemám kam, a když se snažím odrazit aspoň od něčeho, vrací se mi to zas a zas jako bumerang. A někde, někde v koutku té mé malé snílkovské duše tak nějak pořád doufám a chovám si tu iracionální naději.

Pokaždé, když se odněkud vracím, padne to na mě. Cítím se tak, jako bych podváděla. A dělala něco, co bych dělat neměla. Vím, že to tak není, ale stejně to vždycky postaví hranici mezi mě a jakoukoli budoucnost.

Šílím z toho, jak jsem sama a zároveň odmítám jakoukoli dlouhodobější společnost. Nedokážu to snést. A neustále porovnávám. Ať chci, nebo nechci, vždycky vyjdou hůř.

Je asi blbost, aby existovala absolutní shoda. A vím, že s časem člověk má tendenci zapomínat ty špatné věci a vybavovat si jen ty dobré. Ale zvláštní je, že já si pamatuju všechny ty špatné. Do puntíku. A i tak bych se k nim vrátila radši, než k tomu, co je teď.

Už asi neumím vnímat krásu a lidi okolo bez toho, abych si okamžitě nevzpomněla na něco, co mě přiměje ponížit se a ukázat se v daleko horším světle jen proto, abych s nimi náhodou nemusela zůstat déle, než vydržím.

Je to k nesnesení. A vůbec nic nezabírá.

Někdy si říkám, jestli jsi tohle chtěl. Jestli jsi myslel tak daleko a napadlo tě, že by to třeba mohlo skončit takhle.

A někdy si taky říkám, jestli by tě to třeba aspoň mrzelo.

Kdybys věděl.