vydechni a zadrž

Za poslední dny jsem tolikrát viděla západ slunce nad roztříštěnými konturami nemocnice, že jsem skoro zapomněla, kde vlastně žiju.

 

Když jsem pak uslyšela ten hlas v telefonu, téměř se mi zastavilo srdce. Po těch hodinách a hodinách depersonalizace a zahlcení ostatními životy, to bylo jako rána mezi oči. Bylo mi jedno, kdo je to, a jaký vlastně je. Potřebovala jsem ho vidět.

 

Měl oči dravce a nadřazenost zabudovanou kdesi hluboko ve své podstatě. Věděla jsem už od začátku, že to je zlý, ale když promluvil, nedokázala jsem se ani pohnout.

 

Všechno se to vrátilo. Před očima mi najednou proběhly celý ty čtyři roky. A když vyslovil mý jméno, bolestí jsem ani nepolkla.

 

Nakonec jsem se otočila zády, tak, abych mu neviděla do tváře a v duchu si opakovala všechno. Že nenávidím tu naivitu, sebe, že je to naposled a že takhle to nemělo bejt.

 

Bejt.

 

Zakázaný slovo, který řekl společně s dalšíma třema v jedný jediný větě. Věděl co dělat. Úplně přesně do puntíku.

 

Mám takovej pocit. Mrazivej. Jako by na celým světě už nebylo vůbec nic.

 

Utekla jsem mu. Uprostřed noci. A šla si sednou do kanclu, kde se pár měsíců předtím zabil můj kolega. Je tam ticho. Jiný, než kdekoli jinde.

 

Nebyl jsi to ty. I když měl skoro všechno. Nikdy to nebudeš ty. Proto ten pocit.

 

Vlastně jsou ty mříže i symbolický. Dál jsem nikdy nedosáhla. Vždycky přede mnou byly. Ať mi bylo osm nebo dvacet šest.

 

Ale když jsi se mnou byl, chvilku jsem je neviděla.

 

Říkal jsi, ať hlavně žiju. Ale čím víc se o to snažím, tím víc mi chybíš.

 

Tak strašně moc mi chybíš. Každou vteřinu každýho dne.

 

A nikdo to nedokáže zaplnit.

 

Už nikdy.