5154

Padlo to na mě jako kámen. Po pár týdnech vzduchoprázdna a oken v hlavě je to zpátky.

Nechce se mi nic. Mluvit. Dýchat. Žít.

Už ani nezkouším volat. Vím, že je to zbytečný. Koukám pořád na ten stejnej strom. Na tu stejnou oblohu. Žiju ten stejnej život. Život, ve kterým není nic, co by doopravdy stálo za to.

Nedokážu milovat. Ani mít ráda. Už prostě ne. Ne znovu. Ne, když jsem milovat nikdy nepřestala.

Chtěla bych ty modrý oči. Moje modrý oči. A ten hlas, i tehdy, když byl tak zničenej a na pokraji sil. Chci to znovu slyšet. Ahoj, miláčku. Chci ten smích, pláč, vztek, dech. Nikdy to ze mě doopravdy neodešlo. A nikdy to neodejde.

Zvládla jsem se zničit. Naprosto a dokonale. Jako všechno, co jsem kdy v životě dělala. S nejvyšší precizností. U nikoho nenacházím úlevu. Opouštím všechny. A nejvíc sama sebe. Na ničem a na nikom mi nezáleží. Teď už ne.

Přála bych si, aby sis to přečetl. A vrátil se. Nevěřím na žádný zázraky. Vím, že neexistujou. A už vůbec ne v mým životě. Tys byl ten jedinej zázrak, kterej mě kdy potkal.

Padlo to na mě jako kámen. Kousek jsem ho vykašlala z žaludku. Ráno do umyvadla s trochou krve.

Jsem unavená.

A myslím, že dál už to nezvládnu.

Bez tebe už po pravdě ani nechci.