zevnitř

Jak moc mi chybíš? Asi jako nebe na horách, hrající všemi barvami. Teplý večerní vzduch a dlouhé společné letní procházky. Jsou to už roky. Dva nebo tři, možná.

Mám typické hráčské chování. Nezodpovědnost, tendence k pokoušení hranic. A nejen tendence. Neustále je pokouším. Protože, stejně jako hráčům, ani mně na ničem nezáleží. Vždycky si říkám, že by to mělo skončit. Že od zítřka to zkusím jinak. Ale pak mě zítřek udeří jako asfalt přímo mezi oči a je mnohem jednodušší ponořit se zpátky do balancování na hraně, než to zkusit jinak, tak jako všichni ostatní slušní lidé.

Dělám to, protože nevidím budoucnost. Protože je mi jedno, co se stane zítra. Protože to prožívám znovu a znovu. Každý den. Znovu a znovu si musím uvědomovat, že tu nejsi. A jsem z toho pořád stejně překvapená a přepadená. Vždycky to úplně stejně nečekám. Stalo se tak strašně moc věcí, ale mně připadá, jako by se všechny slily do jednoho děsivého dlouhého sna, který se vleče a vleče a stále ne a ne skončit. Pořád tak trochu čekám, kdy se probudím.

Jak moc mi chybíš? Tak, jak jen může chybět člověk člověku. Jedna bytost druhé. Dala jsem ti velkou část sebe. Svlékla se před tebou donaha a nechala vyplout všechnu tu temnotu uvnitř. A tys ji pohltil. Bez mrknutí oka. A neodešel jsi. Ve chvíli, kdy jsem to nejvíc čekala.

A teď, když tohle píšu, je to už pět měsíců. Pět strašlivých měsíců, které mě tlačí a tísní. Za tu dobu jsem se změnila k nepoznání. Myslím, že bys mě už ani nechtěl. Já se na sebe už ani nedívám. Radši.

Mám mrtvé oči. Mrtvé a strašidelné. Není v nich už vůbec nic.

Jsem hrob. Reminiscence starých časů. Prázdnota.

Prázdnota.

Asi takhle mi chybíš.

Asi takhle.