hovor II

Nemůžu spát. Mám to teď zase nějaký celý přehozený. Noci se strašně vlečou a dny ubíhaj tak rychle, že je nestačím počítat.

 

Je to zvláštní. Do očí mi svítí ten stejnej měsíc jako před rokem, před dvěma lety. I tehdy byl takovej. Jen nás bylo víc.

 

Cítím takovej divnej tlak. Uvnitř. Je hrozně těžký s tím bojovat. Vím, co to je, co bych s tím měla dělat. Ale nefunguje to.

 

Stýská se mi. A žádná slova, věty, ani knihy to nikdy nepopíšou.

 

Každej den, znovu a znovu, přehodnocuju pouta s touhle realitou. Hledám malou skulinku, místo, kudy by se dalo uniknout. Člověk ale nakonec nikdy nemá až tak svobodnou vůli.

 

Už když jsem se narodila, připoutalo mě to. K lidem, místům. A nikdo se neptal, jestli chci.

 

Vlastně se nikdo nikdy neptal. Ani ty.

 

Někdy si přijdu jako postava z knížky, která čeká jen na to, co jí kdo napíše a určí. Nemám nad sebou skoro žádnou moc. A pokaždé se tak nějak předpokládá, že to nakonec nějak zvládnu. Proč by to mělo být jinak. Vždycky jsem to přece zvládla.

 

Ake jak dlouho se reálně dá žít bez smyslu?

 

Ode dne ke dni. Ode zdi ke zdi.

 

Nevím už, jak to napsat líp.

 

A možná je to celý blbost. A opravdu už není vůbec nic. A celý je to zbytečný.

 

Nevím.