záchvěv

Bylo mi zle. Pročítala jsem všechny starý texty a padlo to na mě jako kámen.

Uprostřed noci. Uprostřed cizích životů, když jsem měla chvilku volno. Stála jsem u okna, koukala do tmy a šeptala slyšíš mě. Slyšíš mě. Prosimtě slyšíš mě.

Na staré palandě se špatně spí. Špatně se spí s tou spoustou telefonátů. Většinou si zapnu televizi a čekám, až zavolají, že mám přijít do přízemí. Ani nevím, co dávali. Co dávají ve tři v noci? Kriminálky, teleshopping. Ležela jsem na posteli a myslela na všechny ty věci, který bych ti chtěla říct. Nemůžu v tu chvíli pít, proto to tak bolí. Být střízlivá je pro mě čím dál tím těžší. Někdy jen tak ležím a koukám do stropu. Občas mi i tečou slzy. Pak je smývám v umyvadle, když zavolají. Vypadá to, jako bych byla jen unavená. Což se dá pochopit.

Měla jsem tam teď kluka. Trochu jako ty. S modrýma očima a hnědýma dlouhýma vlasama. Sešla jsem dolů a byl tam, v čekárně. Nevím, kolik mohlo být. Tak půl druhé ráno. Na první pohled bylo vidět, že je něco blbě, ale já se soustředila jen na ten pohled. Utopila jsem se v těch očích, v té prosbě o pomoc. Vrátilo mě to zase o spoustu měsíců zpátky.

Někdy to bolí tak strašlivě, že to nejde vydržet. Nejde se soustředit, spát, nic. Není pravda, že si nevzpomínám. Na ty hádky, pláč, nadávky. Vzpomínám si na všechno. Hlavně na zoufalství. Vyčerpání.

To bylo to hlavní.

Vyčerpání.

Beznaděj.

A přece, když teď vidím děti, rodiny, cítím, že je konec. Cítím to tak moc intenzivně jako nikdy. Snažím se soustředit na věci, na práci, na to, kde můžu k něčemu být. Ale nefunguje to.

Ne tolik, jak bych potřebovala.