Pavlovi

Plavu si v moři slov. Klopýtám o zákruty. Jsem ztracená a nevím, co vlastně chci. Jak daleko se umím dostat. Kam a proč. Stal jsi se hybatelem, motorem co mě pohnal zpátky na cestu. A nechtělo se mi, všichni okolo ví, jak moc se mi nechtělo.

A mám-li být upřímná, nechce se mi pořád. Nevyznám se v tom. Jak moc to dělám proto, abych všem ukázala, jak jsem ok, a jak moc proto, že to tak doopravdy chci.

Zvířátko. Čumáčku. Bezradnej chlapče uprostřed ulice. Cítím to z tebe tak moc a pokaždý, pokaždý mě zaplaví vlna lítosti. Nad tebou, nad námi, nad světem. Nad vším. Že to nebylo jinak už od začátku. Před sedmi lety.

Rozhodla jsem se. Impulzivně. Jak jinak bych se taky já mohla rozhodovat. A mám strach. Když na to jenom pomyslím, tak mám děsnej strach. Už jsem se spokojila s tím, že se nikam nevejdu a najednou se mám cpát zpátky do všech těch forem, co nás čekají. Ptal ses, co bych chtěla. A já prosila o shovívavost. O to, o co můžu tolikrát říct a co mi nakonec stejně nikdo dát nemůže

A tak to je. Nemám tu něhu. Horoucnost. Jemnost. Jsem trvdý dravec, co umí jen jedno. A hlavně, hlavně neinvestovat.

Ale co když je tohle poslední šance?

Ležet na zelené trávě. A napořád.

Šedoočko.

Sun is shining.

And so are you.

And so are you.