kdykdeproč

A teď ukaž ty, co píšeš.

 

Jsme tu jen my dva, tlumené světlo a tiché vrčení počítače. Dvě ráno. Dvě ztracené existence, kotvící v tuhle chvíli všech pětatřicet budov. Usmívá se, klukovským úsměvem. Ukazuje snoubenku, hudbu, sám sebe. Odhaluje se. Tak, jak to jde jen v noci.

 

Cítím se nahá. Někdy se cítím nahá. Slyším, jak ta slova vycházejí z mých úst, i když vlastně nechci.

 

To kdyby sis to přečetl. Pak už by to nikdy nebylo stejný.

 

Ticho.

 

Chci nechat tenhle okamžik jen tak plout. Zelená oáza uprostřed adrenalinu dnešní noci. Debaty nad Exupérym a Jaspersem, do tý doby, než mě tu nechá a půjde si lehnout. Jeho část už skončila. Teď je ta moje, těžší. Část od půlnoci do rána. Čas, kterej přitahuje existence. A katastrofy. Zrychlenej čas problikávající modrýma světlama, kurty a policejními stejnokroji.

 

Stejně bych chtěl vědět, jak to celý bylo. Nikdy nedopovíš, co začneš.

 

Asi už to tak bude.

 

Jde spát a já tu zůstávám sama. Sama s chladnoucím stolem a stohem čistých papírů, čekajícím na potištění. Bude to dlouhý. Svítá pozdě. Později, než v plném létě, kdy se ve čtyři ráno začínaly objevovat první červánky. Náznak nového dne. Náznak konce.

 

Drobné rudé žilky mi tancují v očích. Sbíhám schody po dvou, vlasy pevně stažené v drdolu. Škrtí mi mozek. Beru z přihrádky malou baterku a posvítím jí do obou očí. Stáhnou se. Obě dvě zároveň. Aspoň tohle funguje. Vlastně je to jediná cesta, kterou se mnou komunikuje. I když ne, že by vlastně chtěla.

 

Tady jsme skončili. Za zády prásk a dveře žlutě zapadnou na svá místa. Mám chuť jít se kousek projít. Nadechnout se toho nestísněného vzduchu tady venku. Někdy mi přijde, že se mi postupně usazuje ve všech buňkách. Požírá nás všechny, zevnitř.

 

Jsme tak trošku kaskadéři, říká a míchá si salát. Okurka hladce zapadá na svá místa. Nůž naráží na víčko od krabičky. Prkýnko zakázali.

 

Já to ale stejně měl předurčený. Věříš na takový věci?

 

Rajče pohltilo půl olivy, má teď naditý břich a dívá se, jako by se chystalo spolknout i mě. Nechám ho pomalu klouzat do krku.

 

Tak věříš?

 

Do ticha telefon. Pár táhlých tónů

 

Prchám. Prchám do šednoucího rána.

 

Nikdy nedopovíš, slyším za sebou ještě. Zbytek pohltí čistě naškrobené povlečení.