relikt

Dny plynou. Zběsilé, splašené. Rána jsou chladná a odpoledne prohřívají promrzlá záda. Přes mříže v okně prolézá podzimní slunce. Svítí do očí, chvíli oslepí, zavřu je a nechávám se tím světlem prostoupit. Večery jsou, oproti dnům, tmavé. Osamělé. Loudí ostrým vzduchem. Nasávám ho do plic, nad špačky cigaret, co v okně nechali jiní. Pokaždé si říkám, že příště už si taky vezmu krabičku. Svoji. A kdyby mě viděla máma. A táta. Na co se ale šetřit. Na co zachovat plíce, tělo, už tak zdevastované. Pro koho. Nasávám zhluboka kouř a je mi to jedno. Všechno. Na panelácích pomalu zhasínají okna. Ráno se budou zase probouzet. Sledovala jsem tu hru už mockrát. Myslím si kdo tam asi je a co dělají. O čem mluví. S čím chodí spát. Čemu se vyhýbají. Myslím, jestli je možný že jsem někde slyšet. I když je to všechno jen uvnitř mý hlavy. Odehrávaj se tam dlouhý rozhovory. Dlouhý a smutný. Pláču slovy. Teču jako řeka, vlním se a topím srdce, topím žaludek, topím mozek, zalykám. Vnímám kůži. Tichý dotek a všechny ty neviditelné rýhy, neviditelná znamení, značky, cejchy. A je mi to jedno. A není. Kouř se lepí na patro, za chvíli další narozeniny. Moje, tvoje. Další Vánoce, Silvestr, Novej rok. Muž venčí psa. Pes venčí muže. Zvedá nohu, líně, muž pospíchá, plaví se v čase. Umí to. Já ne. Nemám psa. Ani vodítko, co by mě táhlo vpřed. Mám devět prázdných měsíců. Doba, za kterou vznikne život. Jsem mrtvý plod, co se vznáší uprostřed ničeho. Kouř se lepí na patro a opatrně odplouvá k černé obloze. Možná si taky myslí jsi tam. Možná si to opakuje, tak jako já. Jsi tam. Jsi?