1/10

Hradba mlčení. Nechávám rozsvíceno, když jdu ven jen na chvilku. Nechci se vracet do potemnělého bytu. Prázdného bytu. Bude můj už jen chvíli. I tak vydržel dlouho. Na to, že to mělo být na pár týdnů. Pár týdnů, než. Teď už je z nich rok a čtvrt. A žádné než není.

Chce se mi datovat. Uchovat si ty malé střípky, kdy je fajn, aspoň někde. Z hlavy mizí rychleji, než ty špatné. Ty většinou zůstávají. Třeba jak mě J. vzal ven, večer, když už padala tma. Přišel zase bosky, ani jsem nečekala, že by to mohlo být jinak. Byla jsem ráda. Teď, když je jinde, chybí mi, jak přítel příteli může chybět. Probrali jsme skoro všechno a nechali víno, ať ten zbytek zvládne za nás.

Nevím si rady. Nemám chuť do života, ani na nic jinýho. H.mi obětavě přinesl ad, protože věděl, že sama bych si pro ně nikdy nešla. Tak se snažím. Zase se snažím. Ale pořád mi tak nějak není jasný proč a pro koho.

Někdy tak přemejšlím, jaký by to asi bylo narodit se do těla velryby. Tý, co si plave někde uprostřed oceánu, daleko od všech lidí a lodí, co by ji mohly nějak ohrozit. Přemejšlím, jakej asi musí být ten pocit volnosti. A mám zase chuť vzít nohy na ramena.

Měl jsi svátek a já ho celej strávila tupým zíráním do zdi. Noc pak na pohotovosti. To asi aby mi tělo dalo najevo, že tu ještě pořád je.

Když jsem byla mladší, byla jsem nasraná na filosofy. Přišlo mi, že píšou spoustu keců, který k ničemu nejsou a nikomu nikdy nepomůžou. Teď si říkám, že možná byli taky jen nešťastní a snažili se najít něco, co by jim pomohlo. Tak psali. A psali.

Stejně jako já.