28/10

Voda dopadá na sklo a s měkkým cvaknutím klouže na parapety. V kalužích hnije listí a zanechává těžkou pachuť na jazyku. Podzimní pachuť.

 

Zase jsem změnila prostor. Snažím se zvyknout si, ale čím jsem starší, tím to jde hůř. Dělám to sama sobě navzdory. Naschvál, jako malá holčička, co uraženě udělá vždycky přesný opak toho, co jí řeknete. S našpulenou pusinkou a tvrdým výrazem v očích.

 

Až na to, že já nejsem malá. A už vůbec ne holčička. Potácím se novým prostorem. Ohmatávám stěny, čichám ke dřevu, poslouchám přes zavřené dveře. Všechny smysly napnuté k prasknutí. I tak nepřehluší to, co se přehlušit snažím.

 

Jsou ta divná období ke konci měsíce a prchavé začátky v jeho prvních dnech. Pořád ještě myslívám na to, co bys asi řekl. A pak se znovu a znovu nechávám zaplavit mrazivou vlnou zoufalství, když si uvědomím, že neřekneš nic. Protože tu nejsi.

 

Protože tu nejsi. A protože už tu nejsem ani já. Taková, jakou jsi mě poznal. Nežiju pro sebe. Snažím se splácet všechny dluhy. Vůči všem.

 

Nežiju pro sebe. A když večer nemůžu usnout, říkám si, kdo jsem.

 

Kdo jsem.

 

Čím jsem se stala.

 

A čím chci být.

 

Je to malé. Ale mám tu teplo. A docela útulno. Když pominu tu druhou prázdnou postel naproti. Hodně čtu, nic odborného, příběhy, příběhy, kterýma pak žiju. Abych se nemusela zabývat sama sebou. A tím, že vlastně není moc čím se zabývat.

 

I tady na tebe myslím. Když jsem se loučila s tím předchozím místem, vzpomněla jsem si na ten teplý zářijový den minulý rok, kdy jsi říkal, že to zvládneme. Jedna z mála světlých chvil za dlouhou dobu.

 

Že to zvládneme. Všechno. A hlavně spolu.

 

Já tomu věřila.

 

Já tomu věřila.