někam

Některé děti nikdy nezapadnou do svých kolejí. Jako holčička přede mnou. Je jí patnáct, ale stejně mi vyložila na stůl dva odrbané plyšové medvědy. I když, asi by se ohradila, nejsou to medvědi, jsou to psi. A navíc mají jména. Jmenují se, tak, jak se ona vždycky chtěla jmenovat. Být někoho a pro někoho.

 

Klíží se mi oči nad McEwanem. V poslední době mám pocit, že se ve všech knihách vidím.

 

V poslední době mám pocit, že se svět kolem mě rozplývá.

 

Jak se to pozná?

 

Nevím, prostě to cítím, nejsem to já.

 

Upoutat se na plyšové medvědy, píchnout si, ležet nehybně na posteli vedle mrtvé matky. Prostě přežívat. Tak, jak to nejlíp umíme.

 

Lišit se vždycky bylo těžké. Nikdy nebudeme mít stejné startovní pozice. To se to mluví, když...To se to mluví.

 

Po stropě létá můra a naráží do starého světla. Na zdi je od ní stín velký jako letadlo. Holce s plyšákama by se to určitě líbilo. Možná by tomu letadlu dala i jméno. Všechno se musí jmenovat, když ona sama nemůže.

 

Měla bych jí příště pojmenovat, aby nemusela dál hledat. A tančit při tom mezi jedoucími auty.

 

Jsem Serena a ty Tony. To si myslím, když před svítáním prolétávám řádky.

 

Jsem naivní a důvěřivá. Mám spoustu jmen, ale jen jedno je opravdu moje.

 

Nepojmenovaná.

 

Jako děti, co nikdy nezapadly do svých kolejí.

 

Nedostaly šanci.