6/1

Zvláštní, jak si život hraje. Posílá do cesty, jak se mu zachce. Tentokrát téměř přesně rok poté.

Když jsem šla temnou ulicí domů, poprvé, děkovala jsem Bohu. Děkovala jsem mu, i když v něj nevěřím. Děkovala jsem, že mi dal ještě jednu šanci. Šanci, ve kterou jsem už dávno nedoufala.

Poupée, řekl jsi, a já v tvých očích uviděla svůj odraz. Tak, jak jsem se neznala. Jsou temné, s jemnými odlesky. Italsko – francouzské. Půl na půl.

Zvláštní, jak si život hraje, chtěla jsem říct já. Ale nenašla jsem slova.

Podruhé jsem plakala. V ranní tramvaji. Stovky emocí, pocitů, co jsem se v nich nemohla vyznat. A nemůžu tak nějak doteď.

Na Prahu padá tma, vyprávíš o Lyonu, Champs-Elysées, Rio Mare, spoustě, spoustě míst. Cítím tvůj dech ve vlasech, pod hlavou srdce. A chci zůstat takhle, už napořád. Tady v tom jediném malinkém okamžiku, v drobném dílku ostatních okamžiků z tohohle dne. V čase, který je jen náš.

Nechci myslet. Na zítřek, na to, co bude za hodinu, za rok. Co bude, až mi myšlenky zase zaletí jinam. Chci zůstat takhle, schoulená na těle, za které by jiní ve tvém věku vraždili.

Strop je obloha a hudba devadesátek lehká deka, pod kterou jsme schovaní. Nic okolo neexistuje.

Kůže. Milimetry. Doteky.

Zvláštní, jak si život hraje.