flying fox

Někdy si říkám, jak život utíká. Neotáčí se. Nikdy a za ničím. Všechny ty momenty, co mi připadaly v tu chvíli důležité, jsou teď pryč.

 

Balancuju na hraně. Prakticky každý den. Některé zvyky jsou sebedestruktivní. Mimoděk, bezmyšlenkovitě. Když se nad tím zamyslím, pořád jsi za tím vším ty. Při každém doteku někoho jiného, v každé noci, kterou neprospím, každé skleničce vína.

 

Občas si přeju nebýt. A ne tím demonstrativním způsobem. Ale tím skutečným. Nevěřím na další životy, ale říkám si, že vždycky existuje naděje potkat tě. Tam někde. Kdekoli.

 

Chtěla bych se ti ukázat. Jak jsem se změnila. Co se ze mě stalo. Chtěla bych před tebou stát,jen tak, beze všeho. Tohle jsem teď já. Poznáváš mě vůbec?

 

Potkávám tolik lidí uvězněných v něčem, z čeho nikdy nevyváznou. A mám je ráda. Některé opravdu hodně. Nedávno jsem v noci, když přišel jeden z nich, už po deváté za tu dobu, co sloužím, plakala uvnitř s ním. Jak moc dokáže jeden člověk unést?

 

Jsou dny, kdy si strašně přeju zapomenout. Přeju si prostě jen užít okamžik a nemyslet. Nemyslet na tebe. Nezavírat oči a nepředstavovat si, že jsi to ty. Neběžet nocí s horečkou až do úplného vyčerpání, jen abych nemusela vnímat. Ale nejde to. Prostě to nejde.

 

Vždycky to nakonec budeš jen ty. Jedno v kom. Budeš to ty, kdo řekne, že bude šťastnej, když si ho vezmu. Budeš to ty, koho uvidím v každé verzi budoucnosti. Ty, koho budu vždycky milovat.

 

Život utíká. Neotáčí se.

 

Já ano.