sm

Dědečkovy okurky. Salátovky jsi jim říkal. Zahrada zalitá pozdně letním sluncem, prkýnko, sůl.

Pojď si sem sednout, kočko moje, bude oheň. Voníš po mýdle a trochu taky po suché stařecké kůži. Pergamenové, co když se jí dotkneš, máš strach, aby se kousek neudrolil.

Proč mi to v tý době přišlo jako taková samozřejmost? Ten klid. Mysli, duše. Osm let a to největší trápení je malý porušení předpisů, co si nadiktoval táta.

Proč mi v tý době přišlo jako samozřejmost, obejmout tě, dědo? A nikdo, nikdo mi neřekl, že za osm let už ani nepoznáš, když za tebou přijdu. Budeš sedět u stolu a mluvit o broucích v polívce. Nenabídneš mi okurku a neusměješ se mi nad hlavou, když si nebudu vědět rady se nějakým výrazem v křížovce. Byl jsi na to mistr. I tehdy, o osm let později, jsi za sebou, na pračce měl ten slovník. Křížovkářský slovník se to jmenovalo. Ale už jsi ho neviděl. Neviděl jsi ani mě, ač jsem se ze všech sil snažila být vidět.

Vzpomněla jsem si na tebe, jako to dělám docela často, protože jsi byl asi jedinej z rodiny, kdo po mně nikdy nic nechtěl a miloval mě, takovou, jaká jsem byla. Nezakazoval jsi, protože jsi věděl, že to není potřeba a že každý pískle se potřebuje otrkat. A otrká se, tak jako tak. A já milovala tebe. Tou nejčistší dětskou láskou.

Vzpomněla jsem si na tebe u krájení okurky. Salátovky. Tahle je ale z obchodu a vůbec nechutná jako ty tvoje. Tolik se toho stalo dědo, tolik věcí, který bych ti chtěla říct. Sednout si s tebou k ohýnku, opéct buřta a sníst pár nasolených salátovek. Nebýt tu sama s chabou nápodobou těch starých časů. Říct ti o tom, že teď už chápu, co se tehdy, když už jsem byla starší, dělo. Proč jsi mě nepoznal. A že jsem si to pak o dalších osm let později zažila znovu. A znovu jsem to nezvládla. Ne tak, jak bych potřebovala.

Pozdně letní slunce zapadá za skleník, utíráš si ruce od hlíny do kalhot, směješ se a mezi dolními zuby se ti zatřpytí jeden zlatý. Z kapsy ti čouhají tři čerstvě utržené salátovky.