M1022019

 

Možná je to takhle jednoduchý.

 

Možná jsi jen další táta, kterej se ke mně otočil zády a nechal mě být. A já pořád doufala, že jednoho dne přijdu ze školy a bude to jiný. Že s tebou to bude jiný. Že tam budeš. Doopravdy přítomnej. A ne jen prázdnej pokoj s židlí u okna.

 

Asi jsem jen další blbka, co si myslela, že je něčím výjimečná. Že je speciální. Ale víš co, je nás víc. Je nás spousta. Jsem tak obyčejná, že by sis mě mezi všema ostatníma ani nevšiml. O to ti taky šlo, viď? Nezanechat stopy.

 

A stejně, pokaždý, když se opiju. Když skončím někde, kde bych končit neměla, myslím na tebe. Myslím na tebe tak moc, že to fyzicky bolí. Začíná to v žaludku a postupuje to výš. Výš a výš. Do krku, kde to sevře, jako ruka, která nepustí.

 

Nejsem ničím výjimečná. Ani speciální. A ta budoucnost. Za rok? Za pět? Za deset let? Kde se vidím? U okna, věčně čekající, že se objevíš? Že budeš jinej, než každej chlap v mým životě. 

 

Mám vztek. Mám hroznej vztek. Zlobím se za to, že jsi mi ukázal lásku. A následně to, jak moc může člověk ztratit. Zlobím se, že to bylo bez vysvětlení. Že jsem tii nestála ani za jednu hloupou větu.

 

To ti nikdy neodpustím.

 

Ne to, že jsi tu nebyl, když jsem to potřebovala. Ani to, co všechno se se mnou pak dělo. Nebo to, že jsem kvůli tobě odstřihla všechno, co jsem v tý době měla.

 

Ale to, že jsem ti nestála za jediný slovo, ani ve chvíli, kdy jsem tě o to prosila. Kdy jsi byl jedinej, koho jsem na světě měla.

 

Nikdy ti to neodpustím.