to

Jednou bych ti chtěla ukázat, jak prší nebe. Jak se drobně hroutí, kousek po kousku, nad našimi hlavami. Jsme malá bezbranná stvoření, zmítaná všemi pokušeními a chtíči, co se nabízí ze všech stran, jako nedospělé holky, co potřebujou prachy na perník.

Mám tady toho spoustu, dřevěný stůl, počítač, z okna výhled na svahy nočního Petřína. Hltám do sebe tmu a zkouším se jí zaplnit. Jsme přeci jen na stejný lodi, prázdní, hledající něco, co by dalo hlubší smysl. Jen každej to děláme trochu jinak.

Chtěla bych ti ukázat spoustu věcí. Svý vyčerpání, unavený oči po padesáti hodinách prácev kuse, počet přesčasů, kterými jsem tentokrát převýšila všechny kolem. Chtěla bych ti ukázat, že ta bolest nezmizela, ani neustoupila do pozadí. Transformovala se. Změnila tvar a způsob vyjádření. Ale je tu pořád.

Se mnou. S nimi. S námi, co jsme neměli to štěstí.

Je večer. Nebe se plíží otevřenými okenicemi. Vůně desinfekce je všudypřítomná. Sedím a píšu. Milion slov po jednom krátkým rozhovoru.

Náhled mizivý.

Motivace k léčbě sporná.