konfuze
konfuze
Anotace: hzp a tak... https://www.youtube.com/watch?v=DyDfgMOUjCI
Jakým právem určujeme, co je správný a co ne? Jakým právem může jeden člověk rozhodnout o životě druhého?
Dneska ráno, když jsem jela z jedné práce do druhé, přemýšlela jsem hodně o tobě. Vlastně mě to napadá každej den. Ty myšlenky. Přemýšlela jsem o tom, proč jsem nedostala větší šanci zasáhnout. Proč jsem se musela přizpůsobit. Celý svůj život potom.
Není mi moc dobře. Jsem hodně unavená. Mám všechno, co bych měla mít, ale ta únava a smutek neodchází. A není moc komu to říct. Žiju přece tak, jak bych měla. Mám ráda, přizpůsobuju se, nebydlím sama.
Ale chybí mi to. To něco, co už asi nikdy jindy v nikom jiném nenajdu. I když se snažím. Doopravdy, hodně moc se snažím. A je to fajn. Ale ne dost.
Jakým právem můžem rozhodnout za druhýho?
Chci měkkost slov. Smích. A bezstarostné večery, na oko plné trablů. Kdybych tenkrát věděla.
Chci večery bez rozhovorů o dětech, budoucnosti, penězích, práci.
Chci Velikonoční ostrovy, příběhy, co jsem ti vykradla a proplakala kvůli nim několik nocí.
Chci tebe.
A nevím, co s tím.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
V podstatě všechno je to pravda, každá věta je dobrá (vyjma snad "chci měkkost slov"). Jako psychoterapie to může být dobré, jako próza ze života to vůbec nestačí. Autor by měl něco vymyslet, vydat se nějakým směrem. Třeba si říct dobře, napíšu o tom román.
25.04.2019 08:35:26 | Karel Koryntka