lajka ve mně

 

Chodím po ulicích, ale v hlavě ležím v mokré trávě. Je ráno a rosa štiplavě leze do nosu.

 

Poslední dny si šeptem stále opakuju tvoje jméno. Vždycky, když mě chytne úzkost. Někdy i jen tak, bez příčiny. Několikrát jsem to řekla tak nahlas, že se po mně někteří lidé otočili.

 

Nedokážu to překonat. Ať se snažím jakkoli. A bojím se, že zase všechno ztratím. Není mi dobře a toužím po někom, komu bych to mohla říct. Někom, kdo by se na mě za to nezlobil a nepovažoval to za zradu. 

 

Léta plynou a některé věci jimi prolínají. Dál a dál. Říkám si, kdy to skončí. Kdy, kde a s kým. Jsem jako mrtvý pták na chodníku, pohrává si se mnou vítr, abych nakonec skončila pod starou igelitkou. Přikrytá a schovaná navěky.

 

Nechci už být silná. Chci být malá holka, co se schoulí v náručí. Chci být bezbranná. Odevzdat se.

 

V hlavě ležím v mokré trávě a dotýkám se tě konečky prstů. Přes všechny hranice a barikády, města, místa a časy, co nás dělí.

 

Dotýkám se tě.