Výlevy budoucí matky 1

Výlevy budoucí matky

1.     0 – 36. Týden

Těhotenství je prý nejkrásnější období ženy. Alespoň tohle slýchám z reklam a některých knih. Všude jsou obrázky, jak si krásná žena hladí své rostoucí bříško a jeho tatínek si s ním povídá nebo mu zpívá. Jak nakupuje všechny ty krásné miniaturní oblečky. Ano, sice ji ze začátku trápí ranní nevolnosti, ale jinak je to skvělých 9 měsíců. V mém případě je to pravda asi tolik, jako že krtci nosí kalhoty s kapsami a ježci jablka na svých bodlinách.

Začátek byl krutý. Ranní nevolnost trvala celých 24 hodin. Po probuzení, cestou do práce, několikrát v práci, cestou z práce, po sprše, před čištěním zubů, po čištění zubů, po ulehnutí ke spánku. Ale co, člověk alespoň nesedí celý den na zadku a několikrát za den se proběhnout je určitě prospěšné.

Stravování

Můj jídelníček se skládal čistě jen ze dvou suchých rohlíků a litru jablečného džusu na den. Rohlíky jsem si trhala na malé kousky a rychle je rozkousala. Kdybych sousto nechala v puse déle, poblila bych se.  Po měsíci jsem na internetu narazila na (antiblicí) lízátka pro těhotné. Těhotná žužlá lízátko a nechce se jí zvracet díky speciální složce ze zázvoru. Lízátka byla hodně přeslazená, a když jsem ho documlala, tak jsem se pozvracela. Není to tak dávno, co zbytek lízátek putoval do balíčku se sladkostmi a ovocem pro děti mého budoucího švagra. Děti si určitě cestou domu pochutnaly a jako bonus jim z nich třeba nebylo šoufl.

Na Vánoce jsem neochutnala ani jeden kousek cukroví (upekla jsem jich 7 druhů – ještě, že ty naše slepice všechno sežerou) a na místních vesnických oslavách Silvestra jsem si ucucávala ten svůj jablečný džus a ležérně jsem si podpírala bradu tak, abych mohla dýchat přes rukáv svetru a necítila tak chlebíčky se salátem a vajíčkem, česnekové jednohubky, maso čerstvě vytažené z udírny, tatarák, bramborák, různé brambůrky a jiné aromatické vůně jídel, které mi každou chvíli někdo nabízel s tím: „Jsi těhotná, to máš určitě chutě, že jo?“ Chtěla jsem jen svůj suchý rohlík.

 Celé tohle „krásné období“ trvalo od listopadu do poloviny února. Od té doby už jsem se mohla v jídle trochu rozšoupnout. Suché rohlíky jsem vyměnila za chleba s mazacím sýrem z Lidlu (jiný jsem nepolkla) a kolečkem salátové okurky. Občas jsem se rozšoupla a dala si pár lžic bramborové kaše.

Stále jsem vařila s navoněným šátkem přes nos a pusu, protože mi ty pachy zvedaly žaludek. Bylo to hlavně maso, mléko, houby, ryby a jiné mořské plody, česnek, cibule a kokosový olej. Klidně by mě v tu dobu mohli zaměstnat na letišti, abych vyhledávala příruční zavazadla se schovaným jídlem, protože u nás doma to každý druhý den vypadalo takto:

JÁ: „V té lednici něco smrdí.“

PŘÍTEL: „Tam není nic, co by smrdělo.“

JÁ: „Já tam cítím maso a česnek. Tam se kazí ten tvůj tatarák.“

PŘÍTEL po důkladném očichání lednice i tataráku: „Ten tatarák je ještě v pohodě.“

JÁ: „Není, smrdí.“

PŘÍTEL: „Tak já ho raději sním.“

JÁ ležící u televize po několika hodinách, kdy přítel snědl onen tatarák: „Já cítím ten tatarák.“

PŘÍTEL: „Ách jo.“

A nebo to u nás vypadá také takto.

JÁ po té, co se přítel vrátil domů a dal mi pusu : „Byl jsi u mamky.“

PŘÍTEL: „Jo.“

JÁ: „Jedl jsi jitrnici.“

PŘÍTEL: „Jen jsem si kousnul.“

JÁ: „A pil jsi víno.“

PŘÍTEL: „Dal jsem si s mamkou jednu skleničku. Jak to víš?“

JÁ: „ Cítím to.“

 

                Co se jídla týče, ve čtvrtém měsící těhotenství, jsem měla mínus 6 kg. Neustále jsem slyšela: „Na tobě ještě není nic vidět.“

„Já ve čtvrtém měsíci už měla vidět břicho.“

 „Já jsem ve čtvrtém měsíci měla skoro deset kilo nahoře.“

Sousedky říkaly mé budoucí tchýni: ,,Ta vaše nevěsta nemá ještě žádné břicho.“ „Ta vaše nevěsta na zabíjačce vůbec nic nesnědla.“

Přítel říkal: „Zlato, ty nemáš žádný zadek, ale za to ty kozy máš pořádné.“

Kamarádky se vyptávaly, kolik už jsem přibrala, a když jsem jim řekla, že mínus šest, tak buď zmlkly (asi závistí) anebo začaly řeči typu: „To já do čtvrtého přibrala pět kilo.“

„Já ve čtvrtém měla deset kilo nahoře, ale to jsem asi měla větší dítě, protože už jsem měla i bříško vidět.“ Bodejť by jí nebylo vidět břicho, když za 4 měsíce přibere 10 kilo. Žere jako zjednaná a její omluva je, že je těhotná, takže za to vlastně vůbec nemůže, to ty hormony.

                Problém nastal i ve skříni. Normálně by mi zmizely při zhubnutí prsa, ale na ty už jsem si musela pořídit větší podprsenku. Mně zhublo všechno, kromě těch prsou. Začaly mi klouzat brýle z nosu, asi mi zhubla hlava. Přiléhavá trička a svetříky přiléhaly pouze na prsou, přes břicho plandaly. Nové spodní kalhotky, které jsem si na podzim pořídila mi najednou byly velké a vytáhla jsem ze šuplíku takové kousky, u kterých jsem před otěhotněním doufala, že do nich někdy zhubnu. Kalhoty mi byly velké v pase i přes boky, ale když jsem je utáhla páskem, vypadalo to, že mám mezi nohama pořádného pinďoura. Vzadu mi ale chyběl zadek, který se prostě ztratil. Takže jsem byla celou zimu nucená nosit šaty a punčocháče. Mohla jsem si koupit nové kalhoty, jenže co když už do nich po těhotenství nikdy nezhubnu zpět?

 

Zaměstnání

Do zaměstnání jsem chodila nerada i před splynutím vajíčka se spermií. Nebavilo mě to, můj šéf byl velmi divná osoba, pracovní doba byla denně téměř o hodinu i dvě delší, protože šéf prostě nestíhal. Své těhotenství jsem ohlásila už na začátku, protože prostě zvracení nelze schovat. Když mě po pár dnech napomenul, ať zvracím potichu, chtěla jsem mu poblít nohy (dobře, možná i obličej). Naštěstí přišel po týdnu s tím, jestli by pro mě nebylo lepší, když bych šla na neschopenku, že on už má za mě adekvátní náhradu. Že je to fajn paní, která přijde, já ji zaučím a ona nastoupí začátkem prosince. Souhlasila jsem téměř okamžitě a těšila se, jak si budu předvánoční čas užívat v klidu doma, na sedačce u pohádek.

Jenže ona ta adekvátní náhrada přišla se zaučit dvakrát s nějakým tuberkulózním kašlem. Ale všechno si zapsala, tak jsem myslela, že to bude v pohodě. Přeci jen to byla ženská lehce přes čtyřicet, žádná stařenka. Tuberkulózní kašel byl „jen“ zánět průdušek, takže její nástup se přesunul až po novém roce. Chtěla jsem jí i s tou její nemocí přivázat na židli, v jejímž sedátku trčel uprostřed hřebík, aby si to pořádně vyžrala. Ale jsem tvor mírumilovný, takže jsem to doklepala do konce roku. Sice byl každý roh, strom a odpadkový koš na trase práce-nádraží ode mě oblitý, ale dala jsem to. A pak jsem si krásně nastoupila na neschopenku s vidinou toho, že do práce se stavím jen jednou měsíčně, abych odevzdala lístek na peníze a dostala své marodné. První lístek jsem vezla hned posledního ledna, aby to bylo co nejdříve. I když jste sice doma a stravujete se suchými rohlíky, tak peníze potřebujete.  Pro jistotu, že by to má adekvátní náhrada zapomněla předat paní účetní, jsem sama paní inženýrce napsala (hned toho posledního ledna), že jsem v práci nechala lístek na peníze.

Odpověď mi přišla patnáctého února, že si UŽ lístek vyzvedla, ale abych jí ho raději posílala poštou domů, aby nemusela chodit až na pracoviště. (Poslala mi adresu, která je od pracoviště vzdálená cca kilometr).  Byla tedy polovina února a tak jsem usoudila, že peníze v tomto měsíci nedostanu. Načetla jsem si na internetu jak to s výplatou peněz na neschopence vlastně je a když jsem peníze nedostala ani za únor, tedy v březnu, ozvala jsem se. Za deset dní mi přišla odpověď s tím, že ten první lístek na peníze poslala na jinou sociálku a že tam s tím nic nedělali, až tedy když se ozvala, tak to poslali tam, kam to správně patřilo. Peníze za měsíc leden přišly přesně 1.4.  A to prostě chceš.

V průběhu března, tedy ke konci zkušební doby, mi volala má adekvátní náhrada s dotazem, kam se strká papír, když na něj chce něco vytisknout?  Do toustovače, ty vole, kam jinam asi..

 

Volný čas

Volnočasové aktivity byly poměrně omezené a to hlavně vycházkami v době pracovní neschopnosti. Do dvanácti hodin jsem byla vězněna doma. Od dvanácti do osmnácti jsem si mohla vyhodit z kopejtka. Tato šesti hodinová doba sloužila ke krátkým návštěvám, delším nákupům nebo odpolednímu divadlu a kinu. Vlastně jsem v kině v průběhu těhotenství byla jen jednou. Film Bohemian Rhapsody. Jako malá jsem byla u písniček kapely Queen uspávána, takže bylo mou morální povinností na ten film jít. Samozřejmě s přítelem a velkým sýrovošunkovým popcornem. Měla jsem co dělat, abych se z popcornu nepozvracela už v kině, ale musím se pochválit, zvládla jsem donést to až domů. Navíc ale hormony v těhotenství opravdu pracují na plné obrátky a tak jsem nenápadně slzela už u upoutávky na kreslenou pohádku. Potom během filmu, když Fredy požádal Mary o ruku, potom když Fredy řekl Mary, že je asi bisexuál a ona mu řekla, že není bisexuál ale teplouš, pak jsem slzela, když Mary řekla Fredymu, že je těhotná, pak když Fredy odcházel z nemocnice, kde mu zjistili HIV a jako želva na plný koule jsem brečela po závěrečném koncertu. Byl to na začátku mého těhotenství velmi emotivní film. Stejně jako Ledové království, Princezna se zlatou hvězdou, Na vlásku, Pohádky pro Emu, Jumanji, reklama na dětské pleny a televizní noviny. Jediné u čeho jsem nikdy neuronila slzu, byla reklama na UNICEF a pomoc pro podvyživené děti v Afrcie. Vážně nikdy ani slza.

+

                Když se teď, 4 týdny před porodem podívám zpět, beru to s úsměvem. Těch 36 týdnů strašně rychle uběhlo a všechno se za tu dobu změnilo.