Zazpívej mi. Á dva tři. Cvičená opice s jizvama na prsou.
Sedět do dvou ráno na balkóně. Uzavírat smlouvu s každým mrakem, co vypadá aspoň trochu slibně. A pak si říkat, která hvězda jsi ty. Vidět tě ve všech družicích, ve všech nanočásticích poletujících vysoko nad hlavou.
Řekni tomu ptákovi, ať mlčí. Kdo to má pořád poslouchat.
Jsme v kleci, oba dva. A teď, kdo z nás trpí víc?
Kam s tím dítětem. Proč mě tu držíte. O to přece jde, vést děti ke zdravému životnímu stylu. I kdyby je to mělo bolet. I proti jejich vůli. Protože to je TA výchova. Takhle chci vychovávat moje dítě.
Moje.
To bys ty nikdy neřekl, šeptám vybělenému kousku celulózy. Mnu ho v prstech jako poslední záchytné lanko. Je průhledný, vidím přes něj až na policejní stanici. Tobě to tak sluší, lásko. A já mám takový štěstí.
Jednou za čas si to musíš vybrat, co? My jsme přece v pohodě. My jsme v pohodě. Nebo k tomu chceš ještě něco říct?
Hej kámo, kdybys přišla ke mně domů. Mám koberec s myškama. Fakt, s myškama.
To si děláš piču, kámo.
Pod balkónem se prosmýkl uber. Tak vidíš, ptáčku zpěváčku, takhle jsme taky začínali. Uber o půl druhý ráno. A to stejný ráno znovu. Akorát že do práce.
Lidi jsou lidi a nedá se jim věřit. Žádný závazky ode mě nechtěj, možná tak po roce.
Skoro jsem mu utekla, tu sobotu. Skoro jsem to udělala. Chtěla jsem si sbalit věci, když spal. Okamžitě. Hned.
Skoro jsem to udělala.
Co bys tomu řekl? Týhle zbabělý myšičce.
Kryse proradný.
Už tu nechci bejt. Stejně jako ty. Ale narozdíl od tebe, u mě to nejsou mříže, to, co mě poutá. Je to oblečení ve skříních. Pyžamo pod polštářem. Kartáček na zuby v kelímku a tělový mlíko na vaně.
A taky samota, samota, kterou už nedokážu snést.
A teď, kdo z nás trpí víc?
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk