276MXX

 

Tak proč s ním pořád jsi, říká Matěj a obrací v rukách další sklenku vína. V těch stejných rukách, které ještě před pár hodinami sahaly na feťačky, alkoholičky a jiný existence. A před pár měsíci….před pár měsíci. 

 

Proč s ním pořád jsi. 

 

Nepřestal kouřit, když já přestala. Neposunul se ani o píď, zatímco já se propadla minimálně o tři kilometry jinam. Níž nebo výš. Nevím.

 

Chodba pohlcuje světlo. Choulím se hlouběji do křesla, dál od něj. A co bys vlastně chtěla. Co vlastně potřebuješ. Tohle nejsi ty. Tohle přece nejsi ty.

 

Pálí to a já na nich nějak moc lpím. Poslední dobou. Bolí mě, když skončí a já s tím nedokážu nic udělat. Jdou na smrt a nezabráním tomu. Ať udělám, co udělám.

 

Tohle taky nejsi ty. Další flaška vína je prázdná, až moc rychle. Jdeme do noci, po cestě mezi pavilony. Je vedro k zalknutí. A okna svítí, svítí do černého nebe jako poslední majáky na konci světa.

 

Ukazuju mu, kde jsem začínala. A jaký to tam bylo. Je mladší a neví tolik. Nezná tu historii, kteoru znám já.

 

Prosmýkám se okolo dějin. Dotýkám se prsty rozpálených zdí a přeju si to vrátit. Vrátit dobu, kdy jsem možná mohla udělat všechno jinak.

 

Chtěl bych se tě dotknout. Tak jako nikdy předtím. Tisknu chodidla proti spálené trávě. Jsem opilá a je mi prázdno. Tak jako pokaždý v těchhle stavech. Chci splynout se zemí. Zůstat tam, kde mi je nejlíp. Tady je můj domov. Mezi těmahle zda, těmahle budovama, co se rozpadaj na dotek, stejně jako já. Mezi lidma, kteří tu píšou svoje dějiny. Mezi lidma, kteří tu umíraj. 

 

Oči jsou temné. Mužské oči. Bolest, co splyne s tou mojí. Jsme tu všichni kvůli něčemu, říká. A ty tu jsi, stejně jako já, jen proto, abys to nějak kočírovala. U všech ostatních. Jen ne u sebe.

 

Nebe dopadá na ramena. Je těžké jako deka, co jsem si přes sebe vždycky házela pro pocit bezpečí. Kolem projíždí sanitka. Mávám a řidič mává zpátky. Známe se ze všech těch dusných nocí. Víc, než bychom chtěli.

 

Pálí to a je to jak poušť.

 

Bez kouska stínu.