ttt

 

Máš se tam jak v lázních. U maminky. Zatímco já dřu, ty si drhneš kůži drahým mýdlem, jíš skvělé domácí jídlo a piješ pivo. Protože maminka ví. Maminka ví, na rozdil ode mě. 

 

Tenhle život je jedna velká nejistota. Nerozhodnost. Samota. Ležení na tvrdých gaučích, zírání do seriálu a když už to nejde snést, tak prostě jen do stropu. Víš, vždycky jsem se tě chtěla zeptat, kde je ta hranice závazku. Kdy už to jako závazný je a kdy ještě ne. Jeden den se ráno prostě vzbudíš a řekneš si, že od teď už, ač večer předtím jsi s tím vůbec nepočítal. Nebo jak?

 

Nebaví mě to, opakuju si každý ráno, každej večer, každou noc. Nebaví mě to. Ale nedokážu z toho ven. Na to jsem vždycky byla slabá. Konfrotace a všechny tyhle věci. A ne kvůli emocím. Ty už dávno zůstaly někde v minulosti. Prostě jen kvůli tomu, že to neumím. Že to nejsem já. Nebo možná jsem, a právě úplně nejvíc.

 

Někde na horách se teď měsíc dotkl jezera. Hladina se lehce rozvlnila, ne znepokojivě, jen tak, aby se vědělo, že tu ještě je.

 

Píšu to a myslím na dálky, kam se asi nikdy nepodívám. Na mobilu bliká další zpráva z whatsappu, píšeš, jak ti je skvěle, a mně se nechce odpovídat. Neudělám to.

 

Někde na horách právě padl strom. A za ním další.

 

Neudělám to až do rána.