Výlevy budoucí matky

Díl 4. - 39.-40. týden

          Další týden za mnou a poslední těhotenský přede mnou, i když zatím se nic neděje. Mimiňák se tam vrtí, k večeru občas přijdou nějací ti nepříjemní poslíčci, ale jinak se hroším jako doposud.

Ve středu na kontrole bylo vše při starém. Pan doktor se tvářil trochu zklamaně, protože si byl jistý, že přenášet nebudu, ale že se uvidí, že do pondělí času dost a přes víkend se může všechno změnit.

Když tedy ve středu bylo vše v pořádku, tak jsem si ve čtvrtek vyhodila z kopýtka. Udělali jsme si výlet do Prahy. Konkrétní cíl byl nákup videochůviček. Přítel dostal jako odměnu v práci čtyři tisícové poukázky do Alzy, takže jsem se rozhodla je rozfofrovat. Vyhlídla jsem si chůvičky za necelé dva tisíce, takže za další dva si může něco koupit přítel.

     V Alze ,v pražských Holešovicích, bylo mraky lidí, těžký vzduch, vedro k padnutí. Já se mohla počůrat a tak jsem šla nejdříve po cedulích WC, ale ty se najednou ztratily a my se ocitli u pokladen. Přepadla jsem jednoho z místních prodavačů, alespoň jsem si myslela, že je to prodavač, když vyprávěl nějakým lidem o televizích a na sobě měl tričko s logem Samsung. Jenže on o toaletách neměl ani tušení a odkázal nás na někoho v zeleném tričku. Takže jsme zase celou cestu ke vstupu hledali někoho v zeleném firemním tričku. Když jsme ho našli, poslal nás přes polovinu prodejny na druhou stranu. Už jsem myslela, že to pustím, zvlášť, když se má drahá polovička neustále u něčeho zastavovala a něco si prohlížela. Mně bylo úplně jedno co tam mají, jak je to dobré a za kolik to mají, já prostě nutně potřebovala na ten záchod.

Hurá, našla jsem ho! Záchod, čistý a voňavý a poloprázdný! Vykonala jsem tam svou potřebu o deseti kapkách a s prázdným močovým měchýřem jsem šla hledat vyhlídnuté chůvičky. Jenže přítel se zastavil u telefonů a lačně hleděl na ten nový Huawei P 30 PRO a žertem mi připomněl, že bude mít svátek. Otřela jsem si orosené čelo, protože jednak nový mobil nepotřebuje a jednak dárek k svátku za dvacet tisíc je naprosto mimo mísu a jednak proto, že v té Alze bylo hrozné vedro. Po klimatizaci ani vidu ani slechu, pouze jednotlivé stánky měly zapnutý větrák. Jeden měl dokonce mobilní klimatizaci, ale byla nastavená na osmadvacet stupňů, když venku bylo třicet.

Kámen úrazu byl stánek s chytrými hodinkami Samsung. Tam jsme postávali dobrou tři čtvrtě hodinu a můj drahý muž si vybíral mezi dvěma typy. Mně to na první pohled přišlo prašť jak uhoď, akorát jedny měly díru na vlastní sim kartu( alespoň jsem to tak pochopila) a byly za deset tisíc. Druhé neměly díru na vlastní sim a byly o dva tisíce levnější. Rozhodování bylo vážně dlouhé, mně stékaly čůrky potu mezi prsy a rosilo se mi čelo, jak tam byl hnusný vzduch a zachtělo se mi znovu na záchod. Můj drahý nakonec uznal, že když má v jednom telefonu dvě sim karty, že hodinky na další sim kartu a tedy i na nové číslo už nepotřebuje a tak zvítězily hodinky JEN za osm Františků Palackých. Ve zbývající chvilce jsem popadla ty svoje chůvičky, letěli jsme přes celou Alzu k pokladně a pak opět přes celou Alzu k výdeji zboží. S tím uspořádáním prodejny fakt spokojená nejsem.

     Po Alze jsme se vydali do místečka s názvem Řež u Prahy. Můj drahý tam pracovně okukoval jeden dům a hlavně jeho okna a dveře a já si udělala krásnou procházku podél řeky. Sledovala jsem tam malá kachňátka, cyklisty, dva namakance hrající tenis a u krásné mohutné vrby jsem si udělala selfíčko, že jsem ještě 2v1. Jelikož mi poslední dny psalo spoustu lidí, jestli UŽ, tak jsem jim na sociální síti rovnou ukázala, že ještě ne UŽ. Krásná procházka u řeky se náhle změnila na urputné hledání místa na čůrání.

Křoviny byly všude okolo, ale cesta do nich vedla skrz minimálně metr vysoké kopřivy. A tam čurat fakt nechce nikdo. S každým dalším krokem už jsem byla zoufalejší, neboť čůrání už bylo na krajíčku a všude byly jen ty zatracené kopřivy, běžci, venčitelé psů a cyklisté. Nakonec mi zrak padl na opuštěné antukové hřiště u parkoviště a široký strom. Zaběhla jsem tam (tedy zašla, kdybych běžela, tak se jednak počůrám a jednak si vytřesu z břicha mimino), a v tom se mi za obnaženým zadkem ozvalo Hlášení o příjezdu vlaku. Lekla jsem se tak, že kdybych už ten můj utlačovaný měchýř neměla prázdný, tak bych se počůrala.

Další naše kroky vedly na poslední couračku do obchoďáku. Tam už to bylo parádní, tam mají toalety na každém kroku. Spíše tedy na každém konci obchoďáku, ale využila jsem je všechny.

          Následující den, pátek, jsem se chtěla jen tak poflakovat. Ještě ve dvanáct hodin jsem seděla u počítače s nevyčištěnými zuby, neučesanými a neumytými vlasy a chlupatýma nohama, když mi přítel zavolal, že nám domluvil těhotenské focení.

Já: „Cože jsi domluvil?“

Přítel: „Těhotenské focení.“

Já: „Aha, tak jo. A na kdy? Abychom to stihli před porodem.“

Přítel: „To stihneme. Ve dvě přijedu domu a ve tři tam máme být.“

Já: „Cože? Jako dneska ve tři? Vždyť vypadám hnusně, jako hašišácký slon!“

Přítel: „Ale ne, jsi krásná. Tak ve dvě. Pa.“

Byla jsem v šoku a měla dvě hodiny na to, dát se do kupy. Dotaz na Googlu, jak si nechat do hodiny udělat plastiku obličeje nebyl úspěšný. Zrak mi padl na papírovou tašku a nůžky. Že bych si tam jen vystřihla díru na oči?? Ne, nakonec jsem rychle dodělala oběd a šla si umýt vlasy, oholit nohy, upravit obočí, oholit knír a vytahat celou skříň s oblečením.

Vážený pan fotograf byl zvláštní týpek. Moc se mu líbily dlouhé bílé šaty, ve kterých jsem přišla, takže mě fotil v nich, ačkoliv jsem si přinesla nacpanou tašku jiného oblečení. Neustále mi říkal Dívenko, protože zapomněl mé jméno. Trošku mi oslovení Dívenko přišlo na těhotenském focen nepatřičné, ale budiž, pán má zřejmě Hosipa. Neustále kolem pobíhal, upravoval a česal mi vlasy(doufám, že před tím nečesal někoho vlastnící vši). Chtěl abych se zkroutila do podivných poloh, což s pupkem nebylo jednoduché a stále říkal, že chce větší úsměv a přitom já už jsem si mohla hubu roztrhnout. Mého přítele oslovoval fotograf pane, Ivane, Jirko, Martine. Ani do jednoho jména se netrefil.

Po tomto dvouhodinovém divadélku doufám, že budeme mít hezké fotky.

 

          V sobotu se nedělo nic zvláštního, ale za to neděle byla vydařená. Bylo domluvené koupání na jezeru. Jenže od rána u nás pršelo a nebylo nic moc teplo, takže jsme dopoledne prováleli u telky, na oběd jsme se pozvali k budoucí tchyni na knedlíčkovou polévku a svíčkovou. Přítel pak našel dárek od jednoho z klientů, což byla poukázka na 1000 korun do jedné burgrárny v Praze. Zavolal tam a rezervoval místo na šestou večer. Na čtvrtou hodinu jsme domluvili návštěvu u přítelovo mladší dcery a jejího přítele. Spíše než návštěva jsme je jeli vyzvednout, protože jeli na burgera s námi. Ještě před tím jsme se ale stavili na krásném zámku Jemniště v tamní kavárně. Vyhrála jsem tam totiž minulý rok poukázku na 150 korun a nyní se blížil čas její expirace. Dala jsem si tam úžasný zákusek Pavlova. Nic tak dobrého jsem asi nikdy nejedla.

Když jsme dorazili k přítelově dceři, tak chudák stála jen v tričku a kalhotkách mezi dveřmi s pomačkaným obličejem, jelikož byla po noční službě. Chudák nevěděla, že jsme domluvili nějaký výlet, ale byla ráda, že nemusí vařit.

V Praze bylo pěkné teplo a my vypadali, jako bychom přijeli ze Sibiře. Nechali jsme proto své nadbytečné kusy oděvu v autě zaparkovaném u Nemocnice na Františku a vydali jsme se klidným tempem na Náměstí Franze Kafky do burgrárny. Ačkoliv jsem v Praze dva roky bydlela, v tomto historickém centru a jeho uličkách nikdy nevím, jakým směrem se vydat. Zapnuli jsme si proto navigaci v mobilu, která nás navigovala směrem na Staroměstské náměstí. My se ale nějakým omylem ocitli u Vltavy. Taky nám ta navigace mohla říct, ať se otočíme.

Dorazili jsme do burgrárny, nahlásili svou rezervaci a zjistili jsme, že jsme v jiné pobočce a máme jít do té u Národního divadla. Začali jsme se tedy proplétat úzkými a přelidněnými uličkami z Náměstí Franze Kafky k Národnímu divadlu, což byl další necelý kilometr. Pak už jsme si dali ve stylové, ale neklimatizované, burgrárně pořádné jídlo. Všichni burgra a já něco co se jmenovalo Rock dog, ale byla to obyčejná klobása v housce se zeleninou, hranolky a cibulovými kroužky. Všichni už jsme měli jídlo na stole, když donesli přítelově dceři jejího burgera a ještě k tomu špatného. Jako nepojídačka hovězího a vepřového si objednala chickenburgera, ale přinesli ji hovězí. Tak to číšníkovi vrátila a ten se omlouval a přislíbil slevu na celou naší objednávku. Díky tomuto omylu a voucheru na jeden tisíc korun jsme zaplatili jen dvě stě korun, což byla útrata za pití a vešli jsme do zapadajícím sluncem ozářených ulic Prahy. Dali jsme si procházku po Náplavce, budili jsme jednoho opilého turistu, který usnul na lavičce u Mánesa s mobilem v ruce, který mu z ní vypadl pod lavičku, udělali jsme si s miláčkem a naším mímem v břiše fotečku s nasvícenými Hradčany v pozadí a po té se vraceli tři kilometry zpět k našemu autu. Celkem jsme ušli skoro pět kilometrů. Můj největší problém při návratu k autu byl, že pokud nenajdu místo k čůrání, tak za sebe neručím, ale jinak mi bylo fajn. Byl to hezký den a skoro půlnoční procházka Prahou mě sice unavila, ale po těch několika měsících, kdy jsem byla více méně jen doma, nebo v blízkém okolí, to byl moc fajn výlet.