pro forma

 

Svět je divný místo. A nemocnice dvakrát tolik. Nedovedla jsem se ti až do noci podívat do očí. A když jsem to konečně udělala, byl jsi překvapenej a já zachytla ten záblesk bolesti. Pak brečet, brečet do polštáře, než nás pager zase odvolá k dalším nočním zbloudilcům.

 

Někdy mám pocit, že nedokážu udělat vůbec nic dobře. Nihil non nocere, učili nás na medicíně. Hlavně neškodit. Neměla jsem od začátku jinou možnost. 

 

Matěj odchází do Brna a mně je z toho na nic. Teď už mi nezůstane skoro nikdo. Když jsem včera v posteli na lékařáku koukala do stropu, došlo mi, jak moc jsem už ztratila a že nemám sílu ztrácet dál. Zuby nehty jsem se držela krajů postele, abych se nezvedla a nešla za tebou. Udělat všechno jinak. Posrat to, jak je mým zvykem. Noci jsou magický. Jsou jiný, než dny. Sbližujou. A nebo drží vzdálenosti. 

 

Ráno kafe. Pár pozdravů a pryč pryč pryč. 

 

Život plyne. A my tak nějak pořád s ním. Ať chceme nebo ne.