Ztráta

Nesoucí aktovku plnou křehký věcí šla vstříc osudu, příběhu budoucnosti, se strachem z neznámého. Její krok je rychlý a zdánlivě nepravidelný, tělo se noří do čím dál větší temnoty. Zvuky zvenčí utichnou a poslední paprsky pouličního osvětlení jsou pohlceny okolní tmou.

Zpěv ptáků, modré pírko snášející se v rohu prázdné místnosti. Skrze pootevřené dveře je vidět další prázdná místnost, všude jen pavučiny, prach zbytky starých krabic.

Postava zrychlila svůj krok či možná jen zkrátila jeho délku, neb tma kolem byla oslepující a viditelnost nulová. Kožené madlo brašny lehce zavrzá když jej ruka stiskne pevněji, ten zvuk zní však tak strašně hlasitě. Postava se náhle zastaví a do prostoru kolem začne, jak od plamínku svíčky, prostoupí tlumené světlo.

Vrzající dveře pootevřené včerejším silným větrem, malé chomáčky prachu kutálející se po podlaze, pavouk visící v rohu největší místnosti spokojeně z pavučiny. Celý byt je prázdný a neobydlený i když to není tak dávno co býval domovem.

Paprsky světla bloudící tmou odhalí kapku stékající po její tváři. Ví, že dal už s sebou to břemeno nemusí nést. Položí tašku lehce na podlahu na kterou právě dopadá i jedna ze slz. Otevře dveře a oslepena září zítřejších dnů odchází vstříc neznámému. Ví, že všechny ty křehké věci jsou již rozbité.