Ž

 

Babička je silná žena. Hodná obdivu.

 

Někteří lidi jsou k tomuhle prostě předučení. Aspoň já si to myslím. Někdo je předurčenej být šťastnej. A někdo je předurčenej trpět. 

 

Svůj osud si můžeš vybrat. Všechno je tvoje volba. To se to kecá. Řekněte to ale matkám autistickejch dětí. Matkám feťáků. Řekněte to matkám, který se svých dětí nedovedou vzdát, ať jsou jakýkoli.

 

Taky si někdy říkám, jestli jsem si vybrala správně. Nedokážu potlačit myšlenky na to, co bylo. Obzvlášť ve chvílích, kdy to moc nejde. Idealizuju si starý dávno zašlý časy a haním přítomnost. Zavolala bych babičce, ale tak nějak zapomínám. A nemám se za to ráda.

 

Láska je asi něco, co přichází pozvolna. Jednoho dne se prostě vzbudíš a je to tam, ani nevíš jak. A ty po všech těch probdělejch nocích a starostech najednou stojíš před něčím, s čím prostě neumíš zacházet.

 

Babička by řekla, že jsem se dalal na vojnu, tak musím bojovat.

 

Někdy si přeju, aby tu byla se mnou. Je těžký být na všechna rozhodnutí sám. Obzvlášť když jde o jiný lidi.

 

Za jeden rok člověk může vyspět o sto světelnejch let.

 

I tak ale zůstat někde uvnitř tou malou holčičkou, co leží uprostřed noci s dědou na pohovce a cítí se tam bezpečně.

 

Až už se za dveřma pokoje děje cokoli.

 

Ať už se kdekoli děje cokoli.