RETRO STŘÍPKY

 

 

 

RETRO STŘÍPKY

 

 

 

Současní spisovatelé mají tak trochu smůlu, protože posmrtně jim stěží někdo vydá soukromou korespondenci, když se ta současná vede převážně elektronicky a je myslím poznamenaná i plytkostí a rychlostí dnešní doby, navíc si ji stěží asi někdo archivuje, aby mohla být jednou někým objevena a vydána. Nedávno se mi dostal do opatrování balíček s mými vlastními dopisy, které jsem psal již před spoustou let svému nejlepšímu kamarádovi, který hned po studiích vážně onemocněl. Když jsem si je po těch letech teď pročítal, dýchla na mě atmosféra tehdejší doby, na kterou jsem už skoro zapomněl, a těch pár tehdy zachycených postřehů, o které se s vámi nyní podělím, už bych si jinak ani sám vybavit nedokázal. A jelikož nejsem spisovatel a mou korespondenci už po mně nikdo schraňovat nebude, natož aby někomu stála za publikování, dovolím si pár útržků zavěsit sám ještě za svého života jako střípky v naději, že se jim třeba pousměje i někdo jiný než jen já sám.

 

 

Praha, 2.9.1980

 

…Jinak s tím noclehem pochopitelně počítám. Nejsem si však jist, zdali víš, kde bydlím. Mám pocit, že jsi ještě u mě nebyl. Adresu znáš, dům je rohový s O., ale vchod má z V. Bydlím v 1. patře, v mezipatře půjdeš po schodech doleva a v patře naopak doprava. Dveře jsou po pravé straně, ale vejdi radši až do těch druhých, první vedou na záchod.

(Pozn.: Můj první byt byla garsonka čtvrté kategorie ve starém žižkovském činžáku s kamínky na uhlí, litinovým umyvadlem s tekoucí jen studenou vodou na společné chodbě a záchodem tamtéž.)

 

 

Praha, 6.10.1981

 

…Ještě Ti ale musím popsat kouzelnou cestu od vás do Prahy. Nejdřív jsme si s K. mysleli, že si pohodlně lehneme v kupé a prospíme se až do Prahy, což byl ovšem kardinální omyl. Jeli jsme totiž z Ostravy cikánským expresem, ve kterém byla většina kupé pozamykaná, takže jsme nakonec vzali zavděk jedním náhodně otevřeným se dvěma cestujícími. „Radosti“ začaly chvíli poté, kdy cikán – otec zjistil, že byl okraden o 600,- Kč nějakým podvodníkem, který vystoupil v Ostravě. Celou cestu pak hlasitě bědoval a hořekoval, chvílemi nadával a chvílemi brečel a občas se na chodbě fackovali se synem. To ale bylo jenom takové kulturní zpestření až do Pardubic, kde oba vystoupili.

 

Ještě „veselejší“ ale bylo, když nás průvodčí označila za černé pasažéry, protože nám ve Frenštátě prodali jízdenky s pátečním datem. Odmítli jsme pochopitelně zaplatit nové, tak nám jízdenky zabavila a do Prahy jsme jenom čekali, jestli se neobjeví revizor. Naštěstí se neobjevil.

 

O tom, že jsme během zpáteční cesty prakticky ani nezamhouřili oko a v jakém stavu jsme ráno přijeli do Prahy, se už snad ani šířit nemusím. Jediným kladem bylo, že vlak přijel do Prahy na minutu přesně, což za svou několikaletou zkušenost cestujícího po našich dráhách nepamatuju.

 

 

 

Praha, 6.5.1982

 

…Nevím, jestli už o tom víš, ale chystáme se v létě s P. a K. do Francie na MBT. Takže i kolem toho už je spousta běhání, docela se těším a doufám, že to vyjde. I když je mi jasné, že to bude jedno velké dobrodružství s neznámým koncem. Ale člověk si nesmí už předem připouštět zbytečné starosti, jako např. kde budeme zdarma noclehovat, z čeho budeme bez peněz živi a podobné malichernosti.

 

(Pozn.: MBT byly mezinárodní studentské tábory, kam se jezdilo pracovat jen za nocleh a stravu a bylo možné si legálně vyměnit jen směšně mizivé kapesné. Byla to však prakticky jediná dostupná možnost, jak se dostat na západ. My ale chtěli poznávat, ne trčet uvázaní na jednom místě, proto jsme sice do Francie odjeli, ale na MBT jsme nedorazili a místo toho jsme cestovali starou dýchavičnou škodovkou po Provenci a Azurovém pobřeží s načerno propašovanými pár franky ukrytými v okenním sloupku auta a kufrem plným plechových kanystrů od ředidla naplněných benzinem, stanovali jsme, kde se dalo i nedalo, vařili si na lihovém vařiči polívky ze sáčku a na poli nakradené brambory atd. atd. Ty zážitky by vydaly snad na román. Tečkou za tímto neuvěřitelným několikatýdenním výletem pak byl můj následný výslech na StB, který se naštěstí týkal jen nějaké malichernosti, jež s naší cestou souvisela pouze okrajově, takže se to obešlo bez následků.)

 

 

 

Praha, 10.1.1983

 

…Silvestra jsme letos oslavili u K. doma. Měli jsme to domluvené u Z., ale protože mi vybouchla partnerka, tak jsme se dohodli, že tam nebudeme dělat křeny. Mě navíc bolela celý večer hlava, takže jsem vypil asi ½ l vína a snědl paní S. asi 5 různých prášků, které mi ale nezabraly. Po půlnoci jsme se přeci jen vydali na kolej, u Z. sedělo v ředitelně asi 15 černochů a on se nemohl dovolat do nemocnice, protože nějaký černoch spadl asi ze 4. patra a nevěděli, jak to s ním vypadá.

 

K. poté, co se prošel na čerstvém vzduchu, přestal mluvit, navíc ho sklíčila výše popsaná atmosféra na koleji, tak se omluvil a já jsem odešel asi za 2 minuty po něm. To už se ale po K. slehla zem, tak jsem to vzal pěšky domů, uložil jsem se do postele a tak jsem oslavil Silvestra. Částečně jsme si to vynahradili až druhý den U zlatého hada, ale celkově žádná sláva. Jeden vysoce pozitivní rys však tyto oslavy měly – že jsem díky zmíněným bolestem hlavy přestal kouřit a dnes už mi začíná druhý týden mého nekuřáctví. Drž mi palce, ať vytrvám.

 

 

Praha, 22.3.1983

 

Děkuju Ti za přání k svátku… Já jsem to letos ani moc neslavil. Původně jsme to chtěli zapít s K. v nějakém příjemném prostředí, ale pak jsem se nechal ve slabé chvilce pozvat k L. (po mariáši). K. se tam moc nechtělo, ale nakonec jsem ho od nich ani nedostal. Moc bych za to nedal, že kvůli Libě – jistě si na ni pamatuješ; nevím, jestli víš, že je rozvedená.

 

Já se plácám ze dne na den jaksi pořád stejně. Nemůžu říct, že bych byl nespokojený, šel jsem trošku do sebe, pořád ještě skoro nekouřím (až na malé výjimky), ale něco tomu schází…

 

 

To byl poslední dopis, který jsem J. napsal. Na apríla, tj. 1.4.1983, mi od jeho rodičů přišel telegram, že zemřel. Podlehl rakovině plic.

 

 

 

 

 

Praha, 28.11.2019

 

https://www.youtube.com/watch?v=5JNkZlixodE