1312

 

Je to už spousta let, co jsem se poprvé pokusila něco napsat. Ulevit si. Dát to pryč. Je to už spousta let, kdy jsem poprvé chtěla prostě jen nebýt.

 

Můj děda říkával, že svět je přesně takový místo, jakým si ho uděláme. Umřel pak strašně brzo, po roce trápení, kdy jeho jedinou starostí byli brouci v polívce a tajný schovánvání výkalů pod koberec.

 

Lidi vám budou pořád říkat, co máte dělat. Jak se máte chovat. Jak se tvářit. Kam chodit a kam nechodit. Ale když doopravdy potřebujete radu, najednou není nikdo, kdo by vám ji dal. Aspoň ne nezjištně.

 

Měli byste si vážit toho, co máte. Být šťastní. A když nejste, tak to aspoň dělat. Protože takhle to chodí.

 

Jak mi řekl jeden manažer alkoholik. Tohle je byznys. Abys uzavírala zakázky, musíš prostě pít.

 

A abys mohla žít, musíš být šťastná. Jen tak můžeš někam patřit. Mít svý místo ve společnosti. Svoji židli mezi lidma, se kterýma si nakonec nemáš co říct.

 

Protože takhle to chodí.

 

Slyšet miluju tě někdy v jednu ráno, uprostřed hádky, Jako bodnou zbraň.

 

Co hladce vklouzne dovnitř. 

 

A nevyjde ven.