(ani nevím, jak to nazvat)

První holku jsem měl ve čtrnácti. Ne jako první přítelkyni, ale první píchání. První přítelkyně byla o půl roku dřív a nebylo to úplně dobré. Zamiloval jsem se, chudák, do holčiny o rok starší, než jsem byl já, a plně jsem se na ni upnul. Naprosto jsem tenkrát nechápal, co to znamená být „nezávislý“. Myslím jako chlap. Alfa. Ten, co nepotřebuje pořád ujišťovat o vlastní hodnotě a nemusí mít tu svoji princeznu nablízku. A pod kontrolou. To ublížené nešťastné dítě, které mělo pocit, že ho všichni odmítají a že není dost dobré.

DĚTSTVÍ

Kde se ten pocit vezme? Tak můžete se například špatně narodit. Nebo, špatně asi není to ideální slovo, spousta dětí svůj porod posere natolik, že se třeba zamotají do pupeční šňůry a tam se udusí. Nebo jen přidusí, odumře jim část mozku a rodiče pak mají čtyři zaměstnání, aby to svoje handicapované neštěstí dokázali nějak zaopatřit alespoň do věku, než sami umřou a s dítětem děj se vůle boží. Ne, myslím to tak, že se narodíte do zkurveného nefunkčního vztahu svých rodičů, kdy jeden pije, aby nemusel být doma s tím druhým, a ten druhý je hysterická manipulativní kráva, která si vašeho tátu vzala jen proto, aby vypadla z domova. Její máma totiž taky je hysterická kráva, dost na to, aby ji zmlátila klackem přímo v pokoji, když si tam přivede kluka. A táta si vzal mámu, protože věřil, že i ona má ráda svobodu, chlast a zábavu tak, jako on, a že to jen nehraje proto, aby měla v životě jednoho jediného člověka, co jí říká hezké věci, nenazývá jí malou kurvou a nemlátí ji klackem.
A když ani jeden z tátů vašich rodičů není dost chlap na to, aby dokázal fungovat jako hlava rodiny, aby si jeho děti okoukaly zdravý vztah muž – žena, těžko se dá očekávat, že spolu dokážou jako manželé fungovat. No a tak se stane, že se rozvedou. Zrovna v době, kdy nejvíc potřebujete vnímat, jak má vypadat fungující vztah dvou lidí. To je řekněme osm, devět let, pokud jste kluk. Pokud jste holka, tak nevím, jsem totiž kluk. A to je ten okamžik, o kterém pak patnáct let tvrdíte sobě i lidem okolo, že se to na vás nijak nepodepsalo. Že jste přece silný a odhodlaný jedinec, který vyniká ve škole, ve sportu, prostě ve všem, v čem dítě vynikat může. V té době nemáte ani tušení, že to neděláte kvůli svému talentu a seberozvoji, ale protože nějak podvědomě věříte, že když je někdo dokonalý a bezchybný, budou ho mít ostatní rádi. Jo, tou dobou nemá tušení, jak to funguje.
A když pak takový klučina sleduje, jak se jeho táta stěhuje do maličkého bytu, zatímco máma ke svému šéfovi, se kterým píchala už dlouho před rozvodem a který ji přesvědčil, aby od vašeho táty odešla, nedává mu to smysl. Tak se schovává. Schovává se do knížek, do fotbalu a do jídla. Do spousty jídla. Cukr. Čokoláda, bonbony. A kyne a kyne a k tomu debilnímu pocitu osamělosti a odmítnutí se přidává ještě debilní pocit z toho, že je to tlusťoch, spolužáci se mu smějí a nejvíc se vysmívají a odmítají ty, o jejichž přijetí od začátku toho zkurveného života nejvíc stojí – holky. Kde selhala mateřská láska, tam ten malý kluk chce nacpat lásku svých vrstevnic, těch krásných děvčat ze školy.
Jmenovala se Bára a líbila se mu už ve školce. Bruneta, tmavé oči, ráda se smála. A měla prsa dřív než ostatní holčičky. Pořád se tak nějak motal kolem ní. Ale co měl dělat? Vždyť netušil, jak se balí holka. Táta mu to neřekl a mámy se na to nikdy neptal. A všichni říkali něco jako „buď sám sebou“. No to byla pěkná sračka. Znamenalo by to být nejistým, depresivním, sebepohrdajícím tlusťochem, který, ruku na srdce, nemá co nabídnout. Jak to její „hahaha jsi moc tlustej“ bolelo!
Ne ne, on to pochopil. Někdy na prvním stupni zjistil, jak si získat sympatie. Jeho táta i děda vynikali v různých vtípcích, srandičkách a tak. Z našeho klučiny se stal třídní šašek. Drzý na učitele, rád s nimi neurvale diskutoval a rád bavil lidi okolo. A rád všem dokazoval, že má pravdu. Prosíííím, všimněte si mě! Pochvalte mě! Řekněte mi, že za něco stojím!
Ale pořád obézní kluk s věčně červenými tvářemi nedokázal žádnou zaujmout. Jako kdyby ty ženské nestály o optimismus hrajícího a vtipy chrlícího kašpara. Jako by víc tíhly k něčemu jinému, co náš hrdina nechápe. Co všechny ty holky přitahuje na těch zmrdech okolo, kteří je nemůžou milovat tak, jak by dokázal on. On, který má srdce jenom pro lásku. Dokázal by je na rukou nosit a moc rád by to dělal, kdyby mu věnovaly trochu toho svého citu. Prosííím!


DOSPÍVÁNÍ

Bylo to rande naslepo. Ne s tou první přítelkyní, tu poznal nějakou shodou okolností, dával jí vtipy a pozornost, a protože i ona byla z posrané rodiny, chodila s ním. Líbilo se jí to. Wow. Celé tři měsíce. On hodně žárlil, ona se mu snažila čím dál vzdalovat a on proti tomu bojoval pasivní agresí a okázalou ignorací, ačkoliv ho to všechno žralo a trhalo. Ale nic lepšího neznal a neuměl, takhle to na něj aplikovala jeho máma, když neskákal, jak pískala. Fuck it! Dělej to, co chci, nebo budu předstírat, že tě nemám rád. Krásný.
Ne ne, rande naslepo bylo až s tou druhou. To už mu bylo čtrnáct. Narazil na ni na lidé.cz, pamatujete si tu sociální síť? Zjistil, že bydlí kousek od sebe a mají společné známé. A doufal, že ve skutečnosti vypadá jako na svojí profilovce, která vypadala slušně. Žádná modelka to nebyla, ale copak si mohl nějak moc diktovat? No nic, sešli se.
„Do prdele, do jakýho hovna jsi to zase šlápnul?“ byla jeho první myšlenka, když ji viděl naživo. Nebyla to vyloženě šereda, to ne. Takový průměr. Spíš horší než lepší. Nic, čím by se mohl chlubit kamarádům. Ale smála se jeho vtipům. A líbil se jí. Ona si taky moc diktovat nemohla, byla za něj ráda.
Tři měsíce? Asi tak. Ale co je hlavní – přemluvil ji k sexu. Jo. Byl první mezi svými kamarády, co už píchal! Ou jee! Jak Stifler, bůh naší pubertální generace.
„No, pěkný, tak pícháš tlusťošky,“ mu řekl jeden kamarád, když se pochlubil. Nebyla obézní, to ne, ale plnoštíhlá rozhodně. Hm. Ale bylo to fajn a sex chtěl znovu a znovu. Připadal si přitom jako chlap. A vždycky, když ji k tomu přiměl, různým lehkým nátlakem, psychomanipulací a tak podobně, cítil, že nad ní má moc. A to se mu líbilo. Konečně ženská, která si nehraje s ním, ale která hraje podle něj.
Pak se objevila jiná, které se líbil jeho smysl pro humor. A ta už byla hezká. Opravdu hezká. Drobná, hubená, tmavovláska s nádherně modrýma očima. Nikdy předtím ani potom neviděl u brunety takhle modré oči. A tak se s tou svou rozešel a zkoušel to na tuhle.
No, zkoušel. První věc po rozchodu byl silný pocit ztráty a chyby. Až pak mu totiž došlo, že když se vzdá té holky, která ho měla ráda a dávala mu sex, přijde tím o holku, která ho měla ráda a dávala mu sex. Ale čas plyne, srdíčko bylo zlomeno, je čas se soustředit dál.
Pod tou slupkou krásné spanilé modrooké dokonalé se schovávala obrovská nejistota. Tak obrovská, že s nově nabytou falešnou sebejistotou tohoto čtrnáctiletého samce nemohla vydržet. Párkrát ji doprovodil domů a párkrát se políbili. Poprvé vyděšeně ucukla. Nebyla do něj zamilovaná. Čert ví, proč mu těch pár dní života obětovala. On si připadal jako král, ta holka mu připadala jako modelka. A ani koutkem oka neviděl, že se necítí dobře. Jak by taky mohla? Ten kluk byl pánem školy! Všichni ho znali, měl spoustu kamarádů, i učitelé ho brali, protože navzdory občas drzým průpovídkám projevoval inteligenci i ten smysl pro humor. Tak jak by ho nějaká zakřiknutá a nedoceněná princezna mohla nemilovat?
No, nemilovala.
Lucka se objevila náhodou, potkal ji na druhém konci republiky na jedné akci, kam přijela z jiného konce republiky. Jestli zvažujete vztah na dálku, tak tady máte odpověď – serte na to! Aspoň teda pokud je vám patnáct. Ale nemohla odolat. Ten smysl pro humor, ta falešná sebejistota, kterou uměl tak dobře zahrát… A ty šikovné manipulace, kterými si ji přitáhnul k sobě a odměňoval a trestal, podle toho, jak mu zrovna byla po vůli. Ne, nespali spolu. Ale byla první, kdo ho vykouřil. V lese za městem, bylo léto. Sedli si na lavičku. Podívala se mu do očí a řekla: „Už jsi zažil orální sex?“ Odpověď znala, předtím se o tom jednou bavili, ale chtěla tomu dodat atmosféru. A on jako v telenovele hlesnul: „Nikdy…“ A už to jelo. Sakra, v tu chvíli se do ní zamiloval ještě víc. To pochopí jen nadržený puberťák, kterému to holka poprvé udělá pusou a jazykem. A už jsem zmínil, že vypadala jako modelka? Dlouhé tmavě hnědé vlasy, krásný zadek, ploché břicho. A ten úsměv! Dala mu k Vánocům sérii svých fotek, profi. A pak m řekla, že když je poslala do Itálie, ozvaly se jí tři agentury. To není na patnáctiletou holku špatné, co?
Ale jak šel čas, opět se to nějak začalo srát. Bylo to jen tou vzdáleností? Ona tvrdila že jo, její máma totéž. Ale ne. Ten kluk ji měl fakt spíš na parádu. Rád se chlubil jejími fotkami a rád si hrál s jejími city. Měl ji v kapse.
Do toho jednoho větrného dne asi rok potom, co se seznámili. Tenkrát mu z druhého konce republiky zavolala s tím, že je rozhodnutá a chce se rozejít. A on, který ji opravdu miloval a miloval na ní to, že ona miluje jeho, se rozbrečel. Dlouho jí plakal do telefonu. Třásl se mu hlas. Telefonoval venku, přes slzy sledoval, jak z velkého kaštanu, který rostl za domem jeho mámy a jejího šéfa, odlétají listy a třepotají se ve větru. A ona mu do sluchátka řekla dvě slova, která neměla jiný úkol než ho zase trošku namotivovat, utišit, uklidnit. Byla to obyčejná útěcha, kterou ani tak nemyslela vážně, ale spíš jí bylo blbé do telefonu mlčet. Řekla: „Buď šťastný.“ A on, protože v tu chvíli se modlil za každé znamení, za cokoliv, co by mu dalo nějakou šanci a naději a zase trochu síly, když ho tahle kráska srazila na kolena, si tu větu pamatuje už deset let. A čas od času si ten jednoduchý pokyn, ve kterém je ta nejhlubší zenová moudrost, připomíná, aby nezapomněl, na čem záleží. Na štěstí.
No nic, trvalo mu to tak…. rok? Asi? Tou dobou byl na gymplu a nějak se stalo, že se zrovna probíral stránkami na Facebooku. A zrovna byl na stránce svého gymplu, když tam uviděl příspěvek od holky v červených šatech, s krásně se lesknoucími vlasy s melírem a širokým bílým úsměvem. Nebyla jeho typ. On byl spíš na ty brunety. Ale po chvíli mu spolužák poslal tu její fotku s otázkou, jestli si jí všiml. Že je pěkná. A že jí zkusí napsat, ale neví co. A náš hrdina, kurva všech prolhaných manipulativních kurev, to vzal jako soutěž. „Tak jí napíšeme oba, uvidíme, jdu do toho s tebou!“ Tváří se to jako podpora, ale hovno… Věděl, že vypadá líp než ten spolužák, že má lepší smysl pro humor… A už nějakou tu holku taky potkal, prostě mu všechno hrálo do karet.
Tou dobou taky pochopil, že jestli chce tuhle kočku (Ty červené šaty!!!! Z těch prostě šílel.) dostat, nebude to snadné. Je to jiný level. Tak zkusil jednoduchou taktiku. Nejdřív se víc snažit, projevovat zájem, trochu dotírat – chlap musí lovit a ženská mít pocit, že je lovená. A jakmile se začne chytat, rozehrát „push and pull“. Střídat zájem s nezájmem, popichovat, dělat si z ní srandu. Nedat jí najevo, že je z ní úplně mimo a honí si ho nad jejími fotkami.
Tři. Teda skoro tři. Skoro tři roky spolu byli. Krásné tři roky. Nešlo to úplně snadno, zezačátku byla taková nepřístupná a nedostupná, byla to přirozeně drzá holka. Nesmírně chytrá a vtipná, tolik vtipů, kolik znala! A to, čím překonávala všechny předchozí, byla prsa. Obrovský krásný kozy. Jak rád si s nimi hrál a jak rád na ně stříkal. Skvěle kouřila. Špatně šukala. Byl její první a ona sex neměla ráda. Možná to bylo tím, že na ni pořád tolik naléhal a nutil ji do toho. Možná proto, že aby si připadal jako pán ve vztahu, nutil ji často žárlit. Flirtoval před ní s jinými. A když tahle super sexbomba žárlila, připadal si jako James Bond. Ne jako červenolící kluk s nadváhou a protahujícími se kouty tam, kde by měly být vlasy. Ale jak chlap.

DOSPĚLOST

Po dvou letech vztahu šel na vysokou. Do Prahy. Princezna zůstala na gymplu, byla mladší. A to pak byla žárlivost! Hezky z obou stran. On chtěl, aby žárlila, ona nechtěla, aby žárlil on. Když za ní přijel na víkend, plán byl jasný – hodně sexu, pizza, filmy. Žádné procházky, výlety, romantika. Jen ego boost.
Bohužel, potkal v prváku jednu spolužačku. Nádherná bruneta, snad jen trochu vysoká a malá prsa, ale bruneta. A chytala se na něj. Měli spolu hodně společného a on tak nějak zevnitř cítil, že se blíží láska. Že ji má rád čím dál tím víc. Ale rozejít se s tou prsatou bohyní? To nešlo. Ctil svůj závazek.
Jednou šel na mejdan se spolužáky, šla i tahle nová kočička. A tančila s ním. A žárlila, když tančil s nějakou jinou. Zejména s jednou spolužačkou, která do něj byla asi taky zakoukaná, se kterou si taky psal a která mu mohla nabídnout 90-60-90. A jak tak žárlila a opila se, povídali si. Až navrhla, jestli by mohla jít spát k němu, bydlel kousek od klubu a ona to měla domů daleko. A protože měl na pokoji jednu postel volnou, řekl jí, že bude spát tam. Ona souhlasila.
V pokoji jí ukázal její postel. Ona ho poprosila o tričko, aby nemusela spát v tom, v čem tančila. Jasně, že jí ho půjčil. Proč taky ne. Nádherná holka, kterou vlastně asi tak trochu miluje… Která po něm touží.
Došel se vyčurat. A když se vrátil, měla na sobě jeho tričko a ležela v jeho posteli. Ne v té, která byla volná, ale v jeho. Jen v triku a kalhotkách. S toužebným výrazem a slovy: „Pojď ke mně.“
„Já nemůžu,“ řekl a v mysli mu vytanul obličej jeho přítelkyně. To, že vztah začíná stát za hovno, ho neopravňuje, aby ji podvedl. Jak by se mohl ráno podívat do zrcadla. Vlezl si ke spolužačce.
Přikryla ho. Přitulila se k němu.
Deset vteřin to vydržel a vylezl z postele. „Promiň, já nemůžu. Dobrou noc.“ Dal jí pusu na čelo a šel spát do volné postele. Ráno o tom nemluvili. Tvářili se, jako kdyby on jí nezlomil srdce a ona se nechtěla trapností propadnout do země.
Do dvou měsíců si tahle kočička našla kluka. Takového ťunťu, hodně hluboko pod její úroveň. Nikdo ze společných známých to nechápal, ale ona se potřebovala cítit milovaná. A náš ubohý hrdina si tuhle historku nechal pro sebe.
Kdyby svůj příběh o věrnosti řekl svojí lásce tam daleko na gymplu, možná by to přehodnotila. Nestalo se. Rozchod po telefonu? Jistě. Za měsíc už byla s jiným frajerem. Za další dva v zamilovaném vztahu. Budiž jí přáno, pak jim to vydrželo dlouho. Přesto toho prvního měla nějak podezřele brzo po rozchodu. A náš hrdina, trochu pod tlakem z vlastních ne úplně čistých myšlenek, jí vždycky dovolil, aby jela na mejdan, kamkoliv a za kýmkoliv uznala za vhodné. On byl přece muž jejího srdce, přece by mu neutekla?! No…. Utekla.
A náš nešťastný hrdina? Ten to vnímal jako zradu. Kurva jedna! Jak si to představuje?! Zlomilo ho to. Zničilo. Začal hodně posilovat. Vyholil si hlavu. A vyzbrojen novým cynismem, lepší manipulací, širokými rameny a dojemným příběhem o věrnosti, která nebyla opětovaná, vyrazil do víru pipin. Trochu z nenávisti, trochu z bolesti, ale hlavně z ega chtěl ohnout, co se dalo. Nikdy ženě přímo nelhal. Nikdy jí neslíbil lásku. Vždycky to zaonačil tak, aby o tomhle nemuselo padnout ani slovo. Ale i tak věděl, že ho některé z nich mají rády víc.
Markéta, Martina, Vendula… a pár dalších se objevilo, když to potřeboval. Každý ten příběh sám by si zasloužil sepsat, všechny byly skvělé. Některé hezčí než jiné, některé veselejší než jiné. Všechny toužící po citu nebo sexu. A tak jim dával sex.
Tohle období trvalo do čtvrťáku na vejšce. Tou dobou už byl taky něco jako celebrita školy. Hodně se objevoval na školních akcích, měl hodně známých a snažil se co nejvíc rozšířit svůj sociální okruh. Chápal význam sociálního statusu. A fungovalo to.
S tou spolužačkou 90-60-90 se vídal. Líbal. Spal. Ale byli kamarádi.
Skvělý sex. Úžasný. A mohla pořád.
A milovala ho.
Věděl to.
Párkrát mu to i řekla. Jeho to vždycky naštvalo.
A jednou mu po těch letech došlo, že i on ji má rád. A že ho děsí pomyšlení na to, jak je s někým jiným, jak mu vystavuje ty svoje dokonalé kozičky, jak ho kouří, jak se k němu tulí a říká mu hezká slova. Došlo mu, že ji asi miluje.
Do posledního ročníku na vysoké už šli jako pár.
Žárlila na jeho kamarádky a spolužačky. Ale on věděl, že je ta pravá. Byla na něj hodná, milovala ho bezvýhradně, navzdory všemu, co kdy provedl, co o něm a jeho minulosti věděla i tomu, co si jen domýšlela. Byla by skvělá máma. Proto ji chtěl mít nablízku, proto si s ní maloval rodinu.
Vzdal se svých záletů a kamarádek, které jí nejvíc vadily. A snažil se být pro ni tím nejlepším možný partnerem. Aby ho milovala. Chtěl být dokonalý ve všem. Sex, romantika, výlety. Občas vyznání, básnička. Občas překvapení. Jako z pohádky.
Začal žárlit, když mu řekla, že jí volal její ex. Ale věřil jí. Neměl důvod nevěřit, ona na něj čekala tak dlouho. Byl přece mužem jejího srdce. A snažil se.
Ten ex volal častěji. Ale to nevadilo. To náš hrdina dělal chyby. 90-60-90 žárlila čím dál víc a začali se hádat. Postupem času mu přestala věřit, když viděla, že si píše i s jinými dívkami. A to ho začalo lámat. Přestala s ním spát.
Slíbil, že udělá všechno proto, aby se to zase zlepšilo. Myslel to vážně. Pro její lásku a uznání a přijetí chtěl obětovat cokoliv.
Jednou spolu leželi u filmu a čekali, až pro ni přijede táta autem. Zazvonil ji telefon. V ten okamžik ho vzala a hodila na zem, aby se náš hrdina nemohl podívat, kdo volá. On to ale viděl, myslel si, že volá táta, tak se podíval. Bylo tam číslo a jméno jejího ex.
V tu chvíli se zastavil čas. Srdce se rozbušilo. Hrdlo stáhlo a nemohl dýchat. Celý ztuhnul, jako kdyby viděl chřestýše. Zavalil ho panický strach. Ujistila ho, že zbytečný.

V tom případě zbývalo jediné vysvětlení. Chyba je v něm. Začal číst knížky. O psychologii a strachu z opuštění. Našel psycholožku. Objednal se k ní. A s tou holkou se rozešel. Slíbil jí i sobě, že nechce žádný vztah, nechce nikomu dál ubližovat, dokud si nesrovná svoji hlavu, svoje podvědomí. Svoje bolesti, které ho nutily k tolika charakterovým nedostatkům – k manipulaci, přetvářce a nedostatku sebevědomí.

To jeho dětství.

Pocit strachu. Pocit opuštění. Pocit křivdy.

Tam odtud pramenily všechny jeho problémy. Ten zkurvený rozvod, to dědictví posraných vztahů, které se, jak zjistil, předávaly jako štafeta poslední generace z obou stran rodičů.



Psycholožka mluvila hezky. Řekla mu, že je možné tu díru v duši zaplnit. Že děti používají spoustu obranných mechanismů, aby se vyrovnaly s problémy, které nedokážou chápat jinak než emocionálně. Vysvětlila mi pravděpodobnou příčinu chování rodičů, samozřejmě poté, co jí o své rodině a dětství řekl všechno, co se dalo. Řekla mu, že tohle „léčení“ lze, pokud se obranné mechanismy umlčí, tudíž je potřeba vstoupit blíž do podvědomí a vědomí, tedy ego, umlčet. K tomu mu poradila meditační a relaxační cvičení, která měl do příští návštěvy trénovat, aby to šlo líp.



Naprostá prázdnota. Tma. Šeď. Nekonečný pocit viny z toho, jak ubližoval a ublížil té, která ho milovala roky, i když on šoustal s jinými. Ona mu věřila a taky si ho malovala jako manžela a otce svých dětí. A on a jeho zkurvená povaha to všechno posrali.
Měl pár týdnů do státnic a nedokázal se naučit nic. Ani řádku. Koukal do knih a počítače, ale myslel jen na ni. Na tu bolest, kterou jí způsobil, čím ji odehnal. A vymýšlel, zda ji dokáže nějak dostat zpátky.
Napsala mu, že jede s kamarádem k moři, uvolnilo se jim prý jedno místo, tak jen aby věděl, proč mu nebude nějakou dobu odpovídat. Prý si potřebuje odpočinout, bylo to náročné. Od jeho terapie ho odrazovala, přece není žádný blázen. A mrzelo ji, že ho dohnala do takovéhle situace, kdy si myslí, že odborná pomoc je to jediné, co ho může dostat ven. Kladla si to za vinu.
Byl ale rád, že se na něj nezlobí. Přál jí dovolenou. A doufal, že až se vrátí, dokážou třeba nějak navázat.
Přesto pořád cvičil a běhal, aby si vyčistil hlavu. To nefungovalo. A cvičení s meditací a relaxací dělal každý den. Níž už se klesnout nedalo, na všechny byl nepříjemný a protivný, zcela bezdůvodně. Nic mu nedělalo radost, vším pohrdal. Škola mu byla ukradená, nějaký státnice měl u prdele.

Jestli mu ta psycholožka nepomůže, tak už nic. Srát na to.


Šel k ní asi týden před státnicemi. Vůbec nevěděl, co má očekávat.

Přivítala ho vstřícným úsměvem jako vždy a podáním ruky. V ordinaci měla připravenou matraci. Chvilku si povídali, pak pustila relaxační hudbu a řekla mu, ať si lehne. Připravila balíček kapesníčků, on dobře chápal, že při tomhle „léčení“ asi lidi pláčou.

Měl se uvolnit tak, jak to dělal denně doma při cvičeních. A ona ho vedla vizualizacemi. Měl si představit rodiče spolu, od sebe. Cítit emoce, popsat je jako fyzický pocit a strach nechat rozplynout. Vnímat, která emoce je jeho a kterou jen přebral od rodičů, v důsledku jejich posraných vztahů z dětství. Lehce se ho přitom dotýkala. On s ní komunikoval, ale měl zavřené oči a cítil, že mluví naprosto upřímně o všem, na co se ptala. O všech pocitech. To nedělal nikdy.

Nikdy v životě nemluvil o svých bolestech. O svém strachu. Problémech. V jeho rodině se to tak nedělalo. A nezapadalo to do jeho vlastní iluze o dokonalosti. Proto všechno nechával v sobě, hezky za fasádou silného, sebevědomého, vtipného…

Vyhrkly mu slzy do očí. Neochotně, ale přesto dokázal obrazům svojí matky odpustit všechno, co jí kladl za vinu. Dokázal poděkovat svým předkům. A slíbit jim, že udělá všechno proto, aby to dál neposral. Aby on byl ta generace, která to utne.




Když se opět přivedl k plnému vědomí, hodiny ukazovaly asi o hodinu a půl víc. Jemu to připadalo jako dvacet minut.

A cítil se skvěle. Silně. Výborně. Jako kdyby se ta pomyslná díra v jeho duši doopravdy zaplnila. Zeptal se doktorky, jestli ji může obejmout. Ona mu řekla, že teď působí jako nový člověk. A on se tak vážně cítil.

Hned před ordinací zavolal svojí mámě. Řekl jí, kde byl, jak to probíhalo. A že jí to odpouští. Všechno. Máma se mu rozbrečela do telefonu a moc mu děkovala.



PROZŘENÍ


90-60-90 zavolal taky a popsal jí to. Zněla spíš nezaujatě, celou dobu to považovala za zbytečné, dokonce si ani nepřečetla knížku, kterou po ní chtěl, aby mu trochu porozuměla. Ale to nevadí, ona si nedokázal představit, jak se cítil.
Celý týden se učil. Už mu to šlo. Jen nevěděl, jak se bude cítit, až zase uvidí tu holku. Chápal, že to ona a její bezvýhradná láska mu měly dávat to, co mu nedávala máma. Nebo dávala, ale tak, jak to dostávala od svojí mámy. Tedy žádná hitparáda.
Pak tu holku viděl. Ona ho poprosila, jestli by se spolu mohli učit, vždycky jí všechno dokázal vysvětlit líp než knížka. Kývl na to. A když ji viděl, objal a dal kamarádskou pusu, nic to s ním neudělalo. Žádná výčitka svědomí. Žádná bolest, strach, nic.

Samozřejmě to takhle nevydrželo věčně. Před promocí mu napsala. Ptala se, jak se má a tak dále. A hlavně mu řekla, že na promoci jí někdo přijde. Partner.

Od rozchodu to byly asi tři měsíce. A ona už někoho měla. Byla to holka závislá na lásce a když viděla, že on jí to dát nemohl, protože byl „rozbitý“, našla oporu v někom jiném.

Mrzelo ho to. A když se někdo ptal, řekl mu, co si o tom myslí. Ale viděl už svět jinak. Cítil se jako člověk. Jako někdo nový, a to pro něj bylo mnohem důležitější než cokoliv jiného. Od té doby se učí jednat s lidmi naprosto upřímně a otevřeně, nehrát hry a nepřetvařovat se. Být oporou a oporu přijímat. A lidí je kolem něj najednou víc. Cítí se dobře ve společnosti i sám. To dřív neznal.


V létě, tedy tak pět měsíců po rozchodu, se nastěhovala k tomu svému novému. Náš hrdina to chápal. Její vztah s rodiči taky nebyl idylický a stejně jako jeho matka asi potřebovala co nejdřív vypadnout k někomu, kdo jí dával pocit jistoty. Aspoň trochu.

Mrzelo ho to, ale nemluvil s ní o tom. Připadalo mu to jako určitá křivda, ale rozhodl se, že tomu nebude věnovat pozornost. Vypovídá to něco o NÍ, nikoliv o NĚM. O JEJÍ bolesti, se kterou se vypořádává sama. Ale znal její dobrotu a věděl, co všechno kvůli němu vytrpěla, tak se to rozhodl nesoudit a neřešit.

Když mu občas napsala, zase vyskočil nepříjemný pocit. Tak jí řekl, ať mu nepíše. Od té promoce se dosud neviděli, i když je to nevyhnutelné a jednou k tomu dojde.




Krátce před silvestrem seděl doma a pil pivo. Koukal na filmy, relaxoval. A přemýšlel. A něco ho napadlo. Zničehonic. Všechny ty střípky jejího chování, které mu připadaly nelogické – že nechtěla, aby se léčil, že si nepřečetla knížku, že mu nevěřila, když ji uklidňoval ohledně kamarádek, že jela hned po rozchodu s kamarádem na dovolenou, že tak brzo bydlí u nového partnera, že rozchod přijala poměrně snadno a nejvíc chtěla, aby se o tom nikomu neříkalo – všechno to do sebe zapadlo, když našemu hrdinovi došlo, kdo ten její nový partner je. Její ex, který jí tak často volal a který se k ní podle jejích slov choval hnusně, tak ho tehdy nechala, měl psa. A jmenoval se Honza. A jak myslíte, že se na promoci našemu hrdinovi představil? A proč na nových fotkách byla spolu s ním a se psem?

Napsal jedné její blízké kamarádce a ta mu to potvrdila. Jeho láska, jediná naděje na spokojený život, někdejší jeho příslib naděje, udržovala paralelně s ním i vztah se svým ex.

Ironicky se tomu musel smát, když to zjistil. Když si potvrdil, že to tak doopravdy je.

Nechtěla, aby šel na terapii, protože věděla, že jeho „bezdůvodná“ žárlivost a paranoia je ve skutečnosti oprávněná. Nečetla si knížku, protože měla v záloze jiný vztah a neviděla důvod ten předchozí udržovat. Psala mu i po rozchodu (a dokonce přála k Vánocům a poslala dárek), protože ji žralo svědomí, chápala, že se nezachovala úplně čistě.




Co z toho plyne?


Že je všechno tak, jak má být.




Díky tomu všemu jsem si srovnal bordel v hlavě a žiji upřímně, otevřeně a dobře. Jsem rád, že je ta holka pryč, opravdu měla s mou matkou společného víc, než bylo dobře. Mám silnější sebevědomí. A když se ozve potřeba po uznání a zavolá ego, už se nesnažím je ukojit přetvářkou a lhaním ženám.


Cítím se skvěle. Nejlíp za poslední roky.


Znám líp svoji hodnotu.


A snažím se řídit jednoduchým heslem:

„Buď šťastný.“