Co jsem komu udělala - 5. kapitola

To Vám byla jízda, poslední 2 měsíce... možná 4 měsíce. Nějak mi to splývá. Začalo to karanténou. V zimě jsem byla, na mou míru, ještě slušné děvče. Ale jaro bylo tady, znáte to...

Pár alkoholovych dýchánků na vesnici. No a pár nadržených kamarádů, který si postupně ožralý na srač, víkend co víkend, odvedete do postele. A stalo to za nic. Totálně. Jednou jsem se cítila, jako bych se vyspala s příbuzným a u ostatních... jsem raději dělala, že se nic nestalo. A oni taky. Ne, že by se nechtěli pochlubit, že mě dostali do postele  Ale s (alkoholem pokleslým) pérem moc velkou parádu neuděláte a ani story pro ostatní slamáky, které mám sice ráda, aby to ale nevyznělo urážlivě, oni si buranství radostně přiznávají, přesto jsem byla ráda, že jsem vypadla do města. 

Už jsem nebyla v nájmu, kde byly návštěvy zakázané. A dostala se do nového, kde jsem měla více než tolerantní spolubydlící.  Ajajaj. Taky cítíte to ticho před bouří?

Hned první týden jsem udělala party. Na té jsem dostala parádní striptýz a vyspala jsem se s nějakým nádherným klukem, kterého jsem znala 20 minut a lehnul si ke mně u kámoše. To byly krásné narozky. S lidmi, co chápají, že se s tím prostě neseru. Že každou příležitost vezmu. Každej dobrej šuk a pobavení, jo, to je moje. Oni to ví, asi 10 lidí,  bez kterých bych raději už ani nežila. A to stačí. Ale sex... ten mi nestačí nikdy.

Znáte ten portál Amatéři.com? Tak taaam, tam jsem si osedlala pěkných pár hřebečků. Stačilo si napsat, sejít se. Chvilku pokecat u vína a vyšukat si duši. Proč ne? Sakrá, zasloužim si pořádné krásné péra a vypracované tělíčka, ne? Po pěti letech se zapšklym tlustoprdem, no sorry jako, myslete si o mně, že jsem bůh ví jaká děvka.. ale já až se budu plazit o chodítku nebo kašlat krev na lehátku v nemocnici, chci si říct, jo, kurva, stálo za to. A někdy ne. Ale většinou ano.

A já si to už tak zařídím, nebude to jinak. Netěšim se na chvíli, kdy už budu starší a ty hřebečci se už tolik nepohrnou. Taky se nabízí možnost, že si mě nějaký zkrotí. No.... to by musel fakt kvalitně šukat a vypadat jako anděl nebeský. A být i tak hodný. 

No, docela nedávno, je to asi tak měsíc, přišlo nové experimentální období, kdy mi na práh dveří přistál jeden krásný roztomilouš (taky z Ama), který mě zasvětil do takových krásných tajů... lehoučkých sladkostí? Říkejme tomu tak. Páni. Nový Svět. Překrásný. Úžasný. Prošukaný. Intenzivní. A jeho péro chutná jako božská medovina, vztah nechce, no, nemůže to být ještě lepší? 

Jednou mi ale sladké nějak nesedlo. A já jsem prokecla své netajnější a nejčernejší tajemství. A to mi udělalo hodně zle. Sladkého se nějakou dobu nedotknu, patrně jsem se dost přejedla. Jestli chcete vědět, právě to sladké trávím. Není to nic na cukrovku, nebojte.... Ale.

Připomněly mi totiž očička mého nenarozeného. Můj maličký. Za chvíli by Ti už bylo osm let. Během karantény bych nesváděla nevyzrálé vidláky, ale dělala bych s Tebou veškeré úkoly a online výuku.

Obětovala bych Ti všechen čas, co bych měla, aby ses nikdy nenudil. Klidně bych s Tebou natáčela i na ten podělaný TikTok, kdybys chtěl. Udělala bych pro Tebe vše. A každým dnem mě mrzí, že nemůžu.

Miluji Tě a chybíš mi, protože vím, že jsem v ten den, kdy jsem dovolila Tě odebrat, ztratila jedinou pravou lásku, co jsem kdy mohla mít. 

Jenže tady nejsi... tak se chovám, jak se chovám. A je to má blbost i radost.