několik mých nedorozuměni

První příhoda je z doby, kdy mi bylo tak tři až pět let, nevím přesně. Byli jsme tehdy s babičkou v samoobsluze a já ji požádal, aby mi koupila pomerančový džus. Ona se zeptala: "máš rád pomeranče?". Já byl v té době dost vybíravý. Pomeranče z dužinou se mi docela hnusily, protože se mi špatně jedly, vždycky jsem se zakapal a tak. Nechtěl jsem lhát, tak jsem popravdě řekl, že ne. Babička mi proto nekoupila tu šťávu a já byl z toho smutný. Šťáva a samotná pomerančová chuť mi nevadila, naopak chutnala mi hodně, ale seskládat v onom raném věku onu správnou, vše opravdu vysvětlující, i docela divnou (babička to nemohla vědět) odpověď "sice nemám rád pomeranče, ale pomerančovou šťávu rád mám" - na to jsem byl přece jen příliš malý. Asi mi byly přece jen ty tři a ne těch pět.

Druhá příhoda je z doby, kdy jsem byl teenager a byl jsem s dalšími teenagery na jednom letním pobytu. Jedné holce se něco ztratilo: tuším náušnice. Lidé začali hledat. Ale já jsem z nějakého důvodu (už si teď nepamatuju jakého) došel k názoru, že hledají na špatném místě a měli by hledat o jednu louku dál, což jsem jim řekl a louku jim ukázal, aniž bych však sám začal hledat. Místo aby mi poděkovali za radu, začali mi nadávat, ať tedy hledám sám. Jenže: já neumím dobře hledat. Fakt ne. Věci mi splývají a často na danou věc přímo brejlím a nevidím ji ani za nic. Ovšem měl jsem tu informaci, že náušnice je asi jinde a chtěl jsem s použitím této informace pomoct. Ve svých jedenadvaceti jsem příhodu vykládal své tehdejší partnerce a překvapilo mě, že se přidala na stranu těch lidí, že jsem prostě "klasickej chlap, kterej jen kecá, ale nic sám nedělá". Zase tu chyběla úplná informace "sice neumím hledat a v samotném hledání bych vám vůbec nepomohl, ale vím, že je to spíše támhle".

Třetí příhoda je čerstvá. Jel jsem před pár dny do města na sraz v hospodě a zastavila mě důchodkyně, že chce jít na tramvaj číslo 2, jak se tam dostane. Uznávám, tady byla chyba čistě na mé straně: ale omlouvá mě to, že jsem byl z nečekané sociální interakce hodně nervózní a to, že jsem měl tu "dvojku" takto silně zadrátovanou. Prostě já tou tramvají č. 2 jezdil cca sedm osm let na víceleté gymnázium a pak ještě nějakou dobu do dvou různých zaměstnání, tak jsem okamžitě paní nasměroval na onen ostrůvek. Za minutu byla zpátky a vynadala mi, že kdovíkam by kvůli mně jela a že chce přece do Kauflandu. Inu: ona chtěla na dvojku, která jede přesně opačným směrem z koleje vedle. Ani jsem nevěděl, že tato dvojka opačným směrem jede k nějakému Kauflandu. Ale když mi chyběla vstupní informace, kterým směrem chce jet, měl jsem se, mea culpa, doptat.

Někteří lidé prostě přemýšlejí trochu jako počítač, bez ohledu na to, jestli s nějakým kdy v životě pracovali nebo ho i viděli nebo byl vůbec vynalezen v době, kdy žili. Na zadání vygenerují odpověď, která je logicky přesná, ale obsahuje error, který se týká některé neúplné informace, která v otázce nebyla a kterou si "nepočítačoví" lidé asi nějak pohotově domyslí. Nemyslím, že to úplně souvisí s autismem nebo aspergerem, to by bylo na dlouhé povídání, ale možné styčné body tam jsou.