O zmrzlině & havranech

Poslední rok bylo hodně slyšet, že nejsme sami.
Naopak. Často mi přijde, že ve výsledku jsme na většinu věcí sami.
Včera byla hrozná zima. Zima. V srpnu. Věřil bys tomu?
Každý rok je to stejný. Svět se zpomalí a v noci, než usnu, tak brečím, až to skoro fyzicky bolí.
Občas se mi vynoří v hlavě úplný maličkosti.
Tvůj absolutně nečitelnej podpis.
Že jsi mi z Cornetta vždycky schválně okousal tu čokoládu, co byla na vrchu.
Test z němčiny, měli jsme v jednom z úkolů psát, jak se jmenují členové naší rodiny a já kolonku "mein Vater..." nechala prázdnou. Prostě jsem nemohla.
Zvuk kroků "havranů," když vynášeli rakev.

Během dneška jsem několikrát zavřela oči. Ráno bylo chladno, stejně jako včera. Ve vzduchu už byl cítit náznak podzimu.
Žádný kouzla nejsou potřeba.
Zavřeš oči a připadáš si vlastně docela sám.
Dvanáct let úplně, úplně sám.