Divadlo pod širým nebem, zámek Nebílovy.
Vyrazili jsme se Zdeňkem a jeho ženou na kulturu. Aspoň nemusíme řídit a Džonís může pít.
Program na záchranu muže, výborná komedie s brilantními dialogy - humor střídá klasický divadelní patos, postupně se divák - muž - dostává k onomu uvědomění, že bez ženských to nejde, a naopak: žena, která celý program na "vyléčení" muže sestrojila, zjišťuje, že je náladová, hysterická, "marná" a vlastně neví, co si počít bez toho věčně apatického, trochu smrdutého, někdy hlučného, často neomaleného chlapa...
Konec představení.
Vyjdeme před zámek, prší, začíná se dělat fakt chladno.
Džony ještě dopíjí víno z kelímku. Já si zapálím cigaretu.
"Tak už pojďte, mám studenej nos," řekne Zdeňkovo žena.
"Vidíš," šeptám Džonymu cestou k autu, "každá jsme stejná."
"No jo, ale tobě není zima na nos, ty máš přece STUDENEJ ČUMÁČEK."
Ten parchant ví, jak na mě. Zase si přijdu tak roztomile výjimečná.
Být to totiž naopak, kdyby měl ženu se zimou na nos, řekne posměšně:
"No jo, akorát ty nemáš studenej čumáček, tobě je prostě ZIMA NA NOS."
A tato žena si bude opět připadat výjimečně, tentokrát jako výjimečně rozumná, výjimečně dospělá.
Hajzla jednoho ožralýho nejde nemít rád.
N.
(29. 8. 2021)