Telčsko okruh

(*)Vyjíždím z města, šlapu do pedálů, mestským parkem, lipovou alejí, listy jsou barevnější než slova šlépĕjí, pocity ódy na cit pêjí, slabiky se rýmují bez vzájemného zachvĕní. Miluji to, cyklo, pohyb, adrenalin, krajinu a slunce v duši.

      Acidentálnĕ poznávám singltrejly za Telčí, stepuji nahoru Březinovou stezkou žlutou s očekáváním, na stezce starší chillují, vidím nájezd na červenou, dropuji trejl dolů, flexuji flow, vajbuji zatáčky, černé sekce, míjíme skok přes potok, na konci se napojím na zelenou, na malebnou stezku vedoucí nahoru, stoupající s výhledem ve zpětném, blíže vesnici Lhotka, upravené s adamantiovým klidem a rybníkem a slunečními hodinami, pokračuji dále na otevřené pláně stoupání, pod stolovou horu, do vesnice Svĕtlá, downhillem stepuji, obávaje se dalšího stoupání, obkružuji horu, po stovkách metrů nacházím studánku páně ve slunečním svitu, stín kalichu, tĕlo v propasti vĕků, stoupám, po cestě napsal jednu báseň enčantován krajinou podzimu, kopcemi a pahorkatinami, v dechu píši do knihy návštěv na vrcholu Javořice, o krvi a potu a toulkách krajinou, nádhernou jakou jinde jen tak nenajdete, downhill dolů na míchovu skálu, mezi kameny flexím drajv stezky, otěže pevně držím, lezu nahoru na skály, obzoruji obzor, šelfuji selfie, shlížím pařezitý rybník mezi mořem korun sytých barevnějších shluků, stromů, životů entit. Tvárnic, světlo tvoří na hladině rybníka prostor jež mne očarovává k napsání veršů. Jako hrot pera pero hrot inkoust tančí ruka střízlivĕ tancuje po papíře zevnĕjší patterny osudu styl střihy sublimé. Mezi obrazy a listím, rašelinište básnictví na hraně myšlenky spojují se slova jak tkánĕcesty vrchoviny naší duše. Omdlévám vypĕtím ani nedutám mlčky umírá a znovu se rodím bože držím pevnĕ modlitby žehnám a prosím a myslím na ženu jež miluji i nenávidím. obzoruji stoupám ke gotickému hradu sjíždím lovím pocity tiše se smějí milují listy kameny kmeny stezky překážky vibrace hnĕvu lásky smíření západu slunce s barvou tóniny listin chvĕní.          Čitelné cítĕní a vyčerpání mezi oblohou a mlhou sluncem a duhou cestovatelem a podnĕtem jako ty a já ve spojení když to myslím ve ztracení ve vášni. Zlomené rybníky melancholie koruny stromů myšlenek pokání hřeby motliteb dĕkování za kování sil slin vzepĕtí nářků žalozpĕv smutku přírody kontrastů barev švů universa za vyslovením za slovy za kontemplací.             Když venkovan Vysočiny usedavĕ a zarytĕ vychutnává přítomný moment, žena s oranžovými gumáky shrabuje hnůj do vozítek, uzemňující činnost, štestí pomyslím si, vracím se v klidné mysli, smyji ze sebe dřinu, odpočinu, najdu, shledám, přijmu jídlo, setkání s kolegou o focení svĕtlech, učení se, tvoření, živení, růst, tkánĕ universální mysli, holomysli lásky. Flexibilnĕ flexíš generaci 0. Noc v telči noc krajiny...