Díra

Vstoupil na hladinu zamrzlé řeky. Přes noc napadl sníh, a tak za sebou nechával řádek pravidelných stop. Od úst mu stoupaly obláčky páry v suchém mrazivém vzduchu. Sekyra na rameni se pohupovala v rytmu chůze.
Došel na to místo.
Udělal ostřím kruh a začal sekat do ledu. Rozlámané kousky odletovaly bolavě kolem. Pracoval nedočkavě.
Konečně byla díra hotová.
Rychle se svlékl, stoupl si na okraj a ponořil do ledové vody po bradu.
Vykřiknul, když mu chlad pronikl do morku kostí. Nohy se zabořily do mazlavého ledového bahna.
Zvláštní pocit.
Zimní ráno bylo tiché. Jako by krajina ustrnula a neodvažovala se dýchat. Stal se její součástí, splynul s ní. Bylo to, jako by nebyl.
Stál nehnutě. Čekal. Až díra zamrzne, je už jedno, co bude dál. Mrznoucí led štípal a pálil.
Zavřel oči v odevzdání.
Náhle mu myslí probleskla myšlenka. Nechal svoji kočku v zavřené chatě.
Při pomyšlení na její pomalé umírání hlasitě zařval. Vztekem i zklamáním.
Zkusil pohnout rukama. Bolelo to.
Vydrápal se ven.
Do očí mu zasvítily paprsky ranního slunce a laskavě ho objaly.