Zápisy z pobytí v lázních - Příhraniční hoštěnice

Nadešla sobota. Snídaně a pak pouze vyráchání ve vodní lázni s přísadou jakéhosi voňavého oleje. Spolubydlící z pokoje na tom byl s nastaveným denním programem podobně. I dohodli jsme se, že po nějakém "zkulturnění se" vyrazíme poznávat slezskou krajinu.

Kolem deváté dopolední sedáme do spolubydlova povozu zahraniční značky a vyrážíme kamsi, kde tušíme česko-polskou hranici. V nejmenovaném městečku u hranic okukujeme památky. Jako by se tu zastavil čas.

Před polednem hospůdka ... ještě se nevaří, ale alespoň "provozní kapaliny" jsou nám poskytnuty po libosti. Ucucávám colu a pozoruji "cvrkot". Svérázná, upovídaná hostinská zvládá několik činností najednou a u toho neméně plynule a se zaujetím diskutuje s trousícími se hosty. Upíjím a naslouchám toku jejích slov. V nich se lokálem vznáší hasiči, komunisti, matná vzpomínka na jakési jeptišky, prezidenti Zeman a Havel, následovaní v těsném závěsu místním farářem a svérázným hodnocením jeho činnosti. V toku řeči se mihne i jakási zmínka o Jaroslavu Hutkovi. Vpravdě surrealistická mozaika z kaménků slov. Monolog hostitelčin je posléze završen jadrnou kritikou Pražáků. Jakýsi obrýlený jedinec u vedlejšího stolu (matně si jej vybavuji z našich lázní) se hlásí o pivo a sotva slyšitelně poznamenává, že jest rovněž Pražákem ...

Nápis na bočních dveřích při šentyši sděluje, že na WC se zde nelze dopravit výtahem. Městečko na konci světa, přišel jsem, viděl jsem, a hlavně slyšel jsem dnes mnohé ve tvých zdech.