Sk(l)ořápky

Kočky jsem milovala odjakživa. Moji lásku ke kočkám chápala i téměř devadesátiletá „teta," sousedka naší chalupy. Nebyla s námi tuším nějak příbuzná, ale jako tetu jsme ji oslovovali všichni. Teta byla prostá, životem protřelá žena, která měla jako správná vesničanka koček několik. Celý život pracovala ve fabrice a hospodě - tehdá nebyly možnosti jako dnes, na bolesti všeho druhu dle svých slov srala a vždycky pro mě měla dveře otevřený, když jsem u nich na dvorku proháněla kočky ve snaze je umazlit. Nebyla vzdělaná, nebyla bohatá, ale byla naše. Ve stáří bych chtěla být aspoň z poloviny tak hustá, jako ona.
Nabádala mě, abych sledovala jednu z jejich mourovatých koček, že prý má koťátka. Babičku pravidelně budila slovy „Bábo, vstávej! Syšíš mě? Vstávej!" Jedno z buzení okořenila historkou, jak jednou mluvila se svým sedmdesátiletým synem, který s ní žije, co si pamatuju a který se stará o jejich malé hospodářství.
„Já jsem taky hluchá jak parez. Povídá mi, že došlo máslo. Tak mu říkám: Cože? Zakřičel: DOŠLO MÁSLO! A já mu říkám: Co na mě řveš?"
Teta je taky typická tím, že na všechno má odpověď, nebo aspoň malou poznámku. Jednou pochválila dědovu košili, když vyrážel do hospody. Děda prohlásil, že jde lovit ženy a přivede si domů mladou ženu, odhadem tak kolem třiceti. Domů si přiváděl maximálně tak agresi a na babičku potom často křičel, i teta to věděla. 
„Dej ti pánbůh štěstí," popřála mu ironicky a se slovy „Já jdu, zatím čau. Pojď, tupče," vzala do náruče kočku, co ji seděla v klíně a odbelhala se nakrmit slepice a králíky. 

Kočku jsem si uzurpovala pro sebe pokaždé, když překročila hranice naší zahrádky, ale ke koťatům mě nikdy nezavedla.

 
„Pojď," máma jednou spiklenecky vzala klíč od stodoly a vydala se k prázdné budově. Vysvětlila mi, že ve stodole slyšela zvuky. Odemkla a ve svítilně mobilu se po chvilce zaleskla zrzavá kočičí srst.
„Malá čiči," pookřála jsem. Kotě bylo ještě slepé, ale mělo malinká ouška, kočce coby zvířeti bylo podobné a mělo hebounký kožíšek.
„Co to tam máte?" děda navrátivší se z hospody si nás nedůvěřivě měřil.
„Koťátko! Teta měla pravdu, má ty koťátka tady u nás!"
„A? Tak ho tam nechte, já ho zítra zlikviduju."
Máma si všimla mých ztuhlých ramen a likvidaci kotěte zakázala. Děda mávnul rukou a já mourovaté kočce poradila, ať prcka odnese někam do bezpečí. Máminy unavené rysy v obličeji malinko pookřály. Péče o babičku byla náročná a bylo to na ni znát.
Druhý den děda sekal dříví. Ramena měl spálená od slunce, když nám říkal, že kočka asi přenáší koťata jinam a jedno z nich schoval do stínu. Nadšeně jsem rozkmytala špeky a moje nadšení bylo ještě o něco větší, když nově nalezené kotě bylo jiné, tříbarevné.
„To je krásný!" Existence koček mě prostě naplňovala čirým štěstím.
Máma přinesla ze stodoly včerejšího nalezence a nesly jsme obě ukázat tetě odvedle. I teta byla nadšená a koťata jsme přenesly při dozoru kočky do krabice ke vchodovým dveřím. Druhý den kolem poledního se teta usadila u nás v kuchyni a jen tak mimochodem pronesla, že zrzavé kotě chcíplo. V jejím hlase nebyla ani stopa sentimentu. Když přijela teta, moje pravá, biologická teta, upekla babičce štrůdl a babičce nechutnal. Tak jsme ho po troškách ujidali já a děda a kalorické tabulky se z kombinace chleba s lučinou - štrůdl - borůvkový knedlík - kousek nádivky hroutily i bez mého připojení k internetu. Když máma a teta odjely sbírat borůvky, padl za oběť kus perníku a obrovská porce zapečených těstovin, které jsem požírala na několikrát, zatímco děda odešel do hospody a já a Komisař Rex a další kriminálky jsme sledovali spící babičku. Málokdy se teď vydržím dívat, když spí. Je mi z toho výrazu smutno.

Máma mě pravidelně posílala ke slepicím. Když jsem jim do mísy vyklepávala zbytky, jednou se mi jedna otřela o nohu a já jsem měla zaděláno na infarkt. Až na několikátý pokus jsme se já a sousedčiny slepice trochu sžily a já je už při otvírání vrátek začala zdravit „Nazdar holky! Čaaau, něco vám nesu!" Jako projev vděku mě jedna klovla do paty. Ale vždycky mi běžely vstříc. 
Hrozně moc bych chtěla umět žít spjatá s přírodou, ale neumím to. Představa domu s obrovskou zahradou, manželem a kupou dětí pro mě byla pořád na míle daleko.
Když se mě sousedka ptala, jestli někoho mám, vybavila se mi scénka že Zoufalých manželek - tvá vajíčka už mladší nebudou, Bree. Poměrně příhodný, když vedle kvokaly slepice. Chtěla bych být skvělá kuchařka jako Bree, schopná manažerka jako Lynett a místo toho jsem spíš jako Gaby - hysterka toužící po bohatství a jako Susan - prostě holka odvedle. A utíkal mi čas. 

Děda se domů vracel opilý. Babička kouřila. Jedna z krabiček od cigaret Chesterfield měla na sobě fotku dítěte, spíš puberťáka, stojícího u hrobu. A mámě bylo do pláče. Teta odvedle jednou celou noc nespala a prohlásila, že do tří dnů bude pršet. Přišla mírná přeháňka a s ní ochlazení, jako když skončí první velká láska.
Takové bylo období před výročím smrti. Mikrosvět bohem letmo dotknuté vesnice, který byl cítit hořícím dřevem, cigaretami, jablky, skořicí, slepicemi a mokrou trávou, kde byl každý nešťastný po svém.