Requiem za sebereflexi

“Na jakou pitomost to zase čučíš?” Zeptal se muž své ženy, když nahlédl do ložnice krátce po té, co se dodíval v obýváku na televizní přenos fotbalového utkání. Jeho oblíbený tým gladiátorů prohrál a tak mu nebylo moc do smíchu. 

 

“Takovejch milionů berou a za co? A ten rozhodčí! Jasná penalta to měla být. To viděl snad každý, jen on ne,” pomyslí si a odšourá se do kuchyně, aby otevřel lednici a vzal si z ní něco k pití. 

“Sakra Maruno, zase jsi nekoupila pivo! Co teď mám podle tebe pít?” snaží se hodný muž řevem kárat svou manželku a vůbec mu nevadí, že ta v ložnici prožívá svou romantickou chvíli u filmu a nevěnuje mu žádnou pozornost. 

 

Znechucený životem, fotbalem, vládou, Marunou, šéfem, sluníčkáři, neziskovkami, uprchlíky, Fialovo drahotou, papežem, celou tou slavnou Unií, tím blbem Bendou…vychází na balkón, aby si tam zapálil cigaretu a labužnicky nasál nikotin do plic. 

“To pivo by vážně bodlo,” proběhne mu myšlenka jinak obvykle dutou hlavou. 

Opřený o balkónové zábradlí, s cigaretkou v ruce, sleduje dění na chodníku pod sebou. Občas si odplivne a odklepne popel z cigarety, aby mu nespadl na ruku a případně ho nespálil. 

 

“Dobrý večer,” slyší ze sousedního balkónu. Poohlédne se a vidí na něm stát mladou sousedku v saténovém županu. Všímá si, že drží v ruce sklenku a pozoruje západ slunce nad městem. 

“Dobrej,” nabručeně odpoví,”Ty máš tak zapotřebí nasávat víno, nádhero,” pomyslí si. 

 

Mladá sousedka odkládá sklenku na stoleček, který stojí v rohu balkónu, opírá se lokty o zábradlí a zasněně se dívá. Z bytu na balkón za ní přichází další mladá žena. Polovinou těla se o ní lehce opře a pak nakloní hlavu, aby jí něco pošeptala. A obě se smějí. 

 

Naposledy do sebe natáhne dávku nikotinu a odhodí nedopalek do popelníku, který leží na parapetu. Pak se otáčí, aby mohl projít dveřmi do obýváku. Když do něj vchází, zrovna z ložnice přichází i jeho žena, která je plná dojmů z krásného filmu.

 

“Ti říkám Maruno, ty dvě vedle nás jsou lesby,” burácí pohoršeně nedbaje faktu, že balkónové dveře jsou stále dokořán otevřené. 

“Před chvílí jsem je viděl, jak na balkóně jedna druhou obírá! Na v e ř e j n o s t i, chápeš to!?” čílí se. 

“Roberte, zavři ty dveře, prosím tě. Nebo tak nekřič,” žadoní jeho žena. 

“Co bych nekřičel? Jsem doma, ne?! Tak si tady můžu snad řvát jak chci!” řve milující muž na svou manželku. 

“Povídala jsem si tuhle s nimi na chodbě. Jsou fajn. Pak jsme šly všechny tři do kavárny. Popovídala jsem si s nimi, jako dlouho s nikým.”

“Takže ty jsi teď lesba, Maruno?” ptá se užasle Robert. 

“Když jsem s nimi mluvila, bylo vidět, že mě poslouchají, Roberte.” říká jeho manželka zamyšleně. 

Milující manžel opakuje svou otázku: “Jsi teď lesba, Maruno??”

“No, postavu to ony mají. To se musí nechat, Roberte. Radost pohledět,” odpoví žertovně. 

Na empatického manžela jdou mrákoty. 

“Maruno! Prober se!” zvolá. 

 

V koupelně se milující manžel staví před zrcadlo. 

“Co myslela tou postavou?” zamýšlí se, zatímco se nahý prohlíží v zrcadle. 

“Někdy toho nablábolí, že mi z toho jde hlava kolem. Pupek mám menší než Franta, tak co chce? Na pinďoura si sice nevidím, ale proč bych se na něj měl vlastně dívat? No dobře, nohy mám sice trošku slabší, ale ty bicáky, to je něco!” spokojeně se zhodnotí nadmíru empatický manžel.