prostě jen
prostě jen
Anotace: https://www.youtube.com/watch?v=YguvZnzjrsU
Jednou bych chtěla mít tu schopnost všechno ze sebe vypsat.
Mám pocit, že jsem někde uprostřed nekonečna. Pořád se točím dokola po té ležaté osmičce a nedokážu uhnout ani o centimetr mimo.
Strašně bych si přála někoho, kdo by mě doopravdy poslouchal. K čemu je mít partnera se spoustou peněz, když na konci dne zjistíte, že jste vlastně sami.
Píšu spoustu slov, řádků, odstavců, vlastně každej den. A někdy si říkám, proč to ještě dělám. Jako bych měla pocit, že takhle mě někdo slyší.
V poslední době se hodně propadám do minulosti. Místo, abych se dívala dopředu, ohlížím se dozadu. Tam jsem se měla aspoň čeho chytit. Teď, když už nic takového nemám, bloudím sama v sobě a přemýšlím, co dál.
Na Liter jsem přišla před šestnácti lety. Vystřídala jsem tři profily a asi stovku různých životů. Bylo mi patnáct, když jsem se poprvé odhodlala něco publikovat.
A byla to neskutečná úleva. Jako bych tím ze sebe všechno shodila.
A trvalo to mnoho let. Pokaždé jsem si sem přišla odložit batoh a mohla zase volně jít dál.
Potkala jsem skvělé lidi. A většinu z nich posléze ztratila.
Teď už to tak nefunguje. Napíšu toho spoustu, ale ta zátěž se jen zvětšuje. Nerozumím, proč to tak je.
Jsem závislá na psaní, ale už mi to nic nepřináší.
Mám v počítači tolik textů, že by se jimi dal vytapetovat panelák. Ale to, co je uvnitř mě, už odfiltrovat nedokážu.
Moc bych si přála vrátit čas. I přes veškerou tu bolest, co jsem musela zažít, dala bych za to všechno.
A vím, že to nejde a je to jen hloupé rozjímání unavené holky. Ale přála bych si to tak strašně moc.
Nikdy jsem si nevážila věcí a lidí, které jsem měla. Předpokládala jsem, že je to automatické. Že nikdy nezmizí. A teď, když mi zbývá už jen psaní, bych se za to nejradši uškrtila. Vzala bych svoje mladší já a zatřásla s ním tak, že by mozek lítal z jedné strany na druhou. Jen aby si ta blbka uvědomila, jak moc měla.
Říká se, že čas otupí všechny rány. Ale myslím, že ne. Myslím, že jsou lidi, u kterých rány otupit nejde, protože zasáhly do samotné jejich podstaty. Je to jako byste se snažili opravit rozbitou věc. V dnešní době se věci vyrábí tak, aby se rozbily a opravit už nešly. Abyste si museli koupit novou.
Já si nedokážu koupit novou osobnost, nové vzpomínky ani nové lidi.
Když mi bylo těch patnáct a začínala jsem sem psát, nikdy by mě nenapadlo, že mi jednoho dne bude přes třicet. A i kdyby mě to napadlo, představovala bych si sama sebe úplně jinak.
Často si říkáte, že další rok bude všechno jinak. Bude to lepší. Zapomenete. Změníte se.
Ale realita je taková, že se to nikdy nestane.
Klekla bych na kolena, kdybych věděla, že mi to přinese zpátky do života lidi, na kterých mi tak moc záleželo. A bez kterých se strašně těžko žije.
Vlasntě, klečím na kolenou v podstatě celý život.
Přeju si, aby se něco změnilo, aniž bych věděla co. A jak mě postupně opouští naděje, opouští mě i snaha.
O cokoli.
O kontakt.
O upřímnost.
O život.
Jsem v kleci s otevřenými dveřmi a už jimi nedokážu projít.
Možná nechci. A možná prostě jen nevěřím na to, že by to k něčemu bylo.
Jsem tu už šestnáct let.
A budu nejspíš i dál.
Ale už mě to netěší.
Je to jen rutina, kterou dodržuju. Rutina, která mi kdysi dávala pocit bezpečí.
Teď už ne.
Komentáře (6)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Nemyslím si, že psaní je nějaká výjimečná schopnost. Já bych to nazval spíš odvahou (psát skutečně upřímně), tu můžeš sebrat, ztratit, ale taky zase (v sobě) najít.
Ta současná nefunkčnost psaní a literu je jen zdánlivá. Chodíš sem málo. V tom to je. Nejde jen psát, nečíst, neodpovídat… vlastně jde, ale nefunguje to. Mám to podobně, vlastně máme, protože lidí, kterých se to týká, je asi spousta.
15.01.2023 22:21:19 | Luky-33
když mi bylo přibližně tolik let, co tobě, přišla první opravdu veliká životní krize... měla jsem za sebou kde co, deprese i pokus o sebevraždu... a v té době jsem si myslela, že už jsme leccos pochopila a dokázala být šťastná bez důvodu a bez ohledu na okolnosti, vážit si toho co mám - a stalo se to, že dva roky jsem najednou sledovala jak se vše rozpadá pod rukama, a měla intenzivní pocit, jako by nějaká neznámá síla kradla celý můj dosavadní život... spousta smutku a bolesti, něco mě ale už drželo a nedovolilo mi to vzdát... tehdy bych tomu nevěřila (páni, zdá se mi to teď tak vzdálené, jako život někoho jiného) ale dopadlo to nakonec tak, že jsem se doslova znovuzrodila, nově nadechla... a i když stále se smutkem a nostalgií, začala žít doslova nový život - opravdu jsem tehdy měla pocit, jako bych se znovu inkarnovala... takže přišel nový náboj, noví přátelé - lidi kteří poprvé byli opravdu na stejné vlně jako já - zažila jsem několik opravdu úžasných let a neuvěřitelných věcí a zázraků...
a protože vývoj se nezastavuje, zase se to pomalu ale jistě začalo hroutit, tentokrát jinak a i já už k tomu přistupovala jinak, ale nedalo se to zastavit... ještě loni v lednu jsem koukala do propasti a měla pocit, že tohle nerozchodím, jestli to bude trvat příliš dlouho...
no a je to tak, že jsem se zase znovu nadechla a život mě zase baví...
píšu ti to proto, že člověk prostě opravdu netuší, co ho ještě čeká, a není tedy dobré to vzdávat, byť jsou chvíle, které jsou nesnesitelně těžké... rozumím ti tak moc... drž se!
a když jsme při tom, moc ráda čtu tvá díla, Marten to vystihl...
12.01.2023 20:09:58 | Sonador
Už od dětství jsem si představovala, jak asi žily před námi generace a generace lidí, a takhle jsem v představách došla až k prvním prehistorickým lidem a uvědomila si, kolik důvtipu, síly a vytrvalosti museli prokázat, že dokázali přežít v drsných podmínkách jen s nejnutnějším primitivním vybavením. Představovala jsem si, jak asi se vytvářela jejich společenství a jak nelehké zřejmě byly jejich životy, obzvláště těch slabších či citlivějších, ale všichni museli být velice houževnatí. My jsme potomci těch prvních lidí, bez jejich práce, úsilí a silné vůle k životu by život většiny z nás ba asi nikoho nevznikl. A také považuji za obdivuhodné, kolik znalostí a vědomostí původně malá lidská společenství za ty věky dokázalo nastřádat...
12.01.2023 19:56:30 | Helen Mum
Kdysi jsem si pro sebe napsala: Je zajímavé hledat a objevovat tajemství, obzvláště ta, která se dotýkají našeho světa. Jsou navenek mnohdy neviditelná, nezřetelná, dokud si jich nevšimne někdo první, kdo touží vědět víc. Pak se přidávají další, a pátrají po vysvětlení. Ale i když některým tajemstvím příliš či vůbec nerozumíme, i jen zlehka v myšlenkách se jich dotýkat může být velkým dobrodružstvím. - - Přes všechna poznání světa však v životě na první místo kladu lidské vztahy. Je třeba si hýčkat každého, kdo o nás projeví upřímný zájem a získá si alespoň krapet naší důvěry, ke komu lze cítit jakýsi cit a respekt. Je nutné být zároveň tolerantní a upřímný. To, že v životě se střídají dobré dny se špatnými, a třeba ty špatné i převažují, je úplně normální, je to dané také hodně úhlem pohledu. Ale mít někoho, komu můžeš v jakýkoliv čas otevřít své nitro, srdce, kdo tě bere vážně a se sympatiemi, je vzácné. Nemusí se to podařit nikdy. Přesto je dobré hledat dál.
12.01.2023 19:56:41 | Helen Mum
...už jsem tady také dlouho, až příliš...taky pod dalším nickem(takových je tady určitě ještě víc)... ale rád tvé texty odjakživa čtu, jsou bolestné ale opravdové, píšeš o tom, o čem přemýšlíš, víc než bys chtěla, aby někdo věděl...naštěstí je virtuálno téměř anonymní, že...jen tu hudbu posloucháš stále příšerně depresivní...;-)
12.01.2023 19:45:43 | Marten
Víš, pro mě to je tu život. Je mi 45 let a pořád tu dostávám sílu jako na začátku. Zůstala jsem Mkinkou a nikdy jsem se nepřihlašovala pod něčím jiným.
Nechci být anonymní. Všichni mě tu znají pravým jménem a dala jsem sem srdce. Prosím, přijmi mé obejmutí, kočičí mámy Mkinky
12.01.2023 19:03:03 | mkinka