tak

Spousta lidí mi říká, že nemám pud sebezáchovy.

Že dělám věci, který si nedovedou představit, že by dělali. Že je mi všechno jedno.

Je.

Od určitý doby mi nezáleží na ničem. Umím se vystavit tlaku a nehnout ani brvou.

Umím brečet před člověkem, kterýho jsem v životě neviděla.

Umím přiznat slabost a prokázat sílu, ve chvíli, kdy to ode mě nikdo nečeká.

Život je o tom, jak moc se dokážete přizpůsobit. A když některý věci vzdáte, je vám, více méně, všechno jedno.

Dlouhou dobu jsem doufala v nereálný věci. Doufala jsem, že existuje nějaká spravedlnost, karma. To, že když se většinu života trápíte, musí nutně přijít něco dobrýho.

Ale nepřijde.

Každej den potkávám tolik lidí, kterým nic dobrýho do života nikdy nepřišlo. Prostě měli smůlu.

Tolik, že jsem pochopila, že tak to prostě chodí. A přestala sama doufat.

Někdy jsem se k ostatním chovala špatně. Ale jen ze strachu, že mě nakonec opustí. Nechtěla jsem, aby to bolelo.

A když se to pak stalo, stejně to bolelo.

Nikdy jsem se nelitovala a nelituju se ani teď. Spíš se nesnáším za to, že jsem se víc nesnažila. Nedokážu se s tím smířit.

Prostě nedokážu.

Nutím se každej den vstát, jít do práce, tvářit se, že je všechno fajn, tvářit se doma, že je všechno fajn, pořád se tvářit, že je všechno fajn.

A někdy už prostě nemůžu. Chci se zavřít někam, kde nikdo nebude a kde konečně budu moct být sama sebou.

Přiznat, že jsem v prdeli, že mi kurevsky chybí jeden jedinej člověk, kterýho jsem milovala a druhej člověk, kterej byl moje spřízněná duše. A že s tím nic neudělám.

Nebaví mě se pořád usmívat a hrát si.

A mohla bych o tom napsat tisíce textů a nepomůže to.

Jsme zakletí v bludných kruzích, ze kterých není cesta ven.

Vlastně je, jedna, ale nepřijatelná.

Je mi smutno, chybí mi takové ty obyčejné hovory o ničem. Psát a volat si do noci a nechtít po sobě nic. Chybí mi ta spřízněnost, kterou jsem pak už nikdy necítila.

Jeden pacient mi před pár lety řekl, že život je kurva, se kterou se člověk ani nemůže vyspat, protože stojí až moc peněz. A že on tolik peněz nikdy mít nebude.

Myslím, že je to naprosto přesná definice.

Já bych možná ještě dodala, že je to věčný doufání v něco, o čem časem zjistíte, že to stejně nikdy nepřijde.