Nebečet!

 Kdysi jsem s úžasem sledoval dokument Jana Špáty Evangelíci z Železných hor, a při jedněch slovech tam zaznělých, jsem se přistihl při myšlence, že vlastně dokonale popisují mého prastrýčka z Vysočiny, z Moravského Horácka ... ostatně: ono to ani geograficky není tak daleko ...

 "Ty lidi jsou prostě svý, on s nima nezahne nikdo, on s nima nezahne ani farář, oni s nima nezahli ani ty komunisti moc, zůstávají svý. Oni nenadělaj moc řečí, ani o Bohu, ale mám pocit že tím žijou a ten jejich život je takovej opravdovej. (...) Na nic si nehrajou, když něčemu věřej, tak tomu věřej, když něčemu nevěřej, tak to řeknou, když se jim něco nelíbí, tak to řeknou do očí a ne po straně, nebo za zády ..."

(evangelický farář Jiří Kučera z Hradiště u Nasavrk ve výše zmíněném dokumentu Jana Špáty)

 "Slib ně, že nebudete bečet, až umřu." děl mi mnohokráte prastrýček. A jednoho dne k tomu došlo. Jako by mnou projel blesk. Je to zvláštní: člověk ví, že jednoho dne k tomu dojde, a když k tomu dojde, stejně na to není dostatečně připraven. Cítím, že potřebuji na vzduch, vycházím do venkovní chumelenice a jdu se projít na podhorský hřbitůvek, vklíněný mezi horama. Sníh skorem nevnímám, a při pochůzce mezi hroby jako by se mi kdesi za ofoukanýma, zavívanýma očima odehrával film. Starší již, nažloutlý, ale zrak vzpomínky si s ním dovede poradit.

 Strýček, samorost z Moravského Horácka, svérázný, veselý člověk. Že bych mu měl vlastně říkat prastrýček jsem si nikdy pořádně nepřipouštěl. Hodně mě v životě ovlivnil, dozajista aniž to sám nějak výrazněji tušil. V tom filmu za zrakem vyvstává, jak si ho pamatuji. Narodil se v onom mnohdy idealizovaném mezidobí před tou druhou velkou válkou, v rodině malého sedláka, jako čtvrtý ze sedmi sourozenců. Z nich také vlastně jako jediný zůstal nejblíž rodné vesnici, aby se nakonec na důchod do ní vrátil, do rodné chalupy. Vyučený truhlář prošel několika životními peripetiemi  (ano, když odmítáte vstoupit v padesátých letech do JZD, může to s vámi vypadat hodně zajímavě, zvláště když žijete v kraji, kde se odehrál z jedné strany "Babický případ" a z druhé strany "Číhošťský zázrak"). Nakonec zakotvil na dole, kde se staral o výdřevu a věci související. Po odchodu do penze se vrhl na hospodaření na dědictví po rodičích. A dařilo se mu. Před očima ho mám jako svědomitého hospodáře, který se staral o pole a o sad, a který každého roku vykrmoval prase, což pak obvykle v únoru vyústilo v rozsáhlou rodinnou sešlost při vpravdě starostylní, vesnické, domácí zabíjačce.

 Jako malé děcko v masopustě utíkám před maškarami, kterým nerozumím a ze kterých mám hrůzu. Strýček vychází před chalupu, uhostí ony zjevy slivovicí a následně vyzve nejšerednější maškaru (potvoru s tyrkysově modrým ksichtem) k tanci.

Za večera při klekání vyrážíme "za klekánicou" k obecní kapličce. Zjišťuji, že "klekánica" je jakási vysmátá babička, které se rozhodně není třeba obávat. Dokonce i zkusit zazvonit na zvon mne nechá. Po několika tazích mi lano zvonku bere z rukou, řka, že by to moje zvonění mohl někdo pochopit spíš jako poplach.

O letních prázdninách pomáhám podle toho, co zvládnu kolem chalupy. Nebo spíš blbnu. Ale druhý den zase třeba vyrážíme na výlet. Na Pernštejn jsme se za ty roky vraceli nejméně třikrát. Jsme na Brněnské přehradě, nebo na Macoše, večer pak pečeme za chalupou buřty. Bere mne na potlach s kolegy z mysliveckého sdružení a já (ve věku žáčka druhé třídy základky) si najednou připadám hrozně moc dospěle. Vše se uchovalo (jakoby zázrakem) v onom filmu za zrakem. Stejně jako epizodka, kdy mne například učil již v pozdější době střílet ze vzduchovky.

 Dospíval jsem, a naše kontakty se měnily. Jako děcko jsem neměl rád, když se sedělo v chalupě u kamen a jen a jen se povídalo. Najednou jsem tyto hovory ale začal vyhledávat, a otevřel se mi na strýčka další úhel pohledu. Naštěstí jsme ony hovory v následujících letech snad stačili dohnat. Strýček je dobrý vypravěč, hovor občas dotváří výraznou gestikulací svýma mohutnýma rukama.

 Postupující věk a slábnoucí oči mu už nedovolují řídit auto. Škodovka se žďárskou espézetkou mizí kdesi na šrotišti. Strýček tehdy nachází vpravdě originální využití pro garáž. Objevují se v ní kamínka a stará sedačková souprava, která může být ráda, že se pro ní ještě nalezlo využití. Větší část hovorů - ať už se mnou, nebo s přáteli - se přesouvá tam. Je to takový svérázný debatní klub, kde je například - na rozdíl od chalupy samotné - dovoleno zapálit si cigaretu, či jiné kuřivo.

 Ve strýčkově hovoru se objevují časté sestupy do minulosti, které jsou pro mne udivující. Jak asi na studenta teologické fakulty může působit náhlá informace, řečená jen tak mezi řečí, že naše rodina je "přes koleno" příbuzná s jedním celkem významným teologickým vědátorem, který žil kdysi na přelomu monarchie a republiky, a jehož publikace jsou dodnes pomyslným ideálem katolických staromilců v našich zeměpisných šířkách a délkách, a který má dokonce své heslo v několika encyklopediích ... Vysloveně o náboženství jsme se ale bavili jen nemnoho, a vždy ze strýčkova popudu. Vztah k Bohu měl strýček jaksi "svůj", nedá se říci, že by byl snad ateista, ale prostě se na Boha díval "po svém". Já se tento jeho pohled naučil jaksi respektovat. Strýčka bych asi nejlépe popsal jako takového svérázného filosofa, kdyby psal něco na způsob rodinné kroniky, či pamětí, asi bych se nezdráhal ho nazvat písmákem. Ale holt - nepsal ...

 Z našich rozhovorů vyplývala řada zajímavých myšlenek. Mnohdy na vesnici i docela nečekaných.

 Další strýčkovou vlastností byla určitá - řekněme - "nezmarovitost". O hospodářství (byť vzhledem k jeho možnostem již jaksi ztenčené a redukované) se staral téměř až do posledního dne. Konec byl, Bohu díky, rychlý a ze dne na den. Náhlým zlomem. Milosrdná smrt. Ne, nechtěl v těch končinách stále ještě obvyklý pohřeb z domu do kostela a z kostela ke hrobu, to vše s kapelou a obsáhlým smutkem. "Na co sa trápit? Falář by ty lidi akorát tejral řečima." říkával. A také: "Slib ně, že nebudete bečet."
V tento moment "film" skončil.

 Na pohřeb za několik dní vyrážím. Rozloučili jsme se v "obřadce" v blízkém městečku, jen v kruhu rodiny a pár přátel. Za pár dní se pak konalo již "jen tak obyčejně" rekviem v našem kostelíku. Nebečel jsem, ale smutno mi bylo ... a je dodnes. I když bolest se postupně mění v laskavou vzpomínku. A Bohu díky za ní.

(28/1 2023, při prvním výročí strýčkova úmrtí)