Každý rok se ten kruh o něco zmenší.
Nepsaný kodex sociálních sítí velí oznámení o svatbách obdarovat srdíčkem a ideálně to ještě zalít komentářem o přání šťastné cesty společným životem. Neudělám ani jedno.
Možná, že kdybych to přece jenom udělala, zbavila bych se tý pachuti, co mi přistála vzadu na jazyku. Už ji znám a vím, že nepůjde tak snadno vyplivnout.
„I love you so much," loučí se s osobou na druhém konci připojení o polovinu lehčí spolubydlící. V hlavě se mi ozve zvuk, jako když rozbije skořápku o hranu misky, aby si udělala míchaná vajíčka. Já vajíčka nejím. Nevařím si. Toustový chleba je dostatečně vděčný společník.
Chudák tvůj budoucí manžel, to mu jako nebudeš vařit?
Ne.
Odhlásím se z Facebooku.
Přes den jsou tu hodně slyšet vrány. Nebo kavky. Prostě černý ptáci. V noci tu občas dole na ulici uslyšíš člověka. Protože mladí se mají dobře a nemají co na práci.
Vzpomenu si na dětský šampaňský, který mám ve skříni. Chtěla jsem vlastně zapít zimní semestr a zapomněla jsem na to. Všichni máme v životě věci, na které snadno zapomínáme.
A všichni máme v životě věci, které nám něco připomínají. Abysme nezapomněli. S konceptem lieux de mémoire, tedy s místy paměti, která nám pomáhají nezapomenout na významné body naší minulosti, přišel Pierre Nora.
A přesto všechno to málokdo vidí. A přitom se to děje už dlouho.
Každý rok.
Úplně každý rok se ten kruh o něco zmenší.